Dopravu do Rumunska nám obstarala CK Jenda, která za relativně levný peníz vozí lidi z Olomouce a Brna do Oradeje těsně za rumunské hranice. Navíc za v podstatě výrobní (kopírovací) náklady plus případně poštovné poskytuje černobílé kopie map mnoha pohoří Rumunska, v autobuse si pak lze půjčit aktuální rumunský vlakový jízdní řád a dostat plánek Oradeje. Dokonce má v autobuse i jakousi knihu pozdravů či čeho, kde se kromě všelijakých nasládlých výlevů lze dočíst i různé zajímavé informace, že například v Călimanu bačové „krutě a nemilosrdně“ ožírají nebohé turisty. Ale už jsme měli naplánovaný Parîng, tak snad příště.
CK Jenda má ještě jakousi stránku i zde, CK Alpina měla v roce 2001 mezi zájezdy jednosměrnou dopravu do Rumunska, oproti Jendovi levnější a hlavně dál (vzhledem k tomu, že Jenda podle všeho podporuje i jednosměrnou přepravu, neměl by být problém to vhodně nakombinovat). Jiné cestovky zajišťující levnou přepravu do Rumunska neznám, stránka popisující možnosti dopravy do Rumunska po vlastní ose (vlaky, autobusy, autostopem) je zde, nějaké útržky lze nalézt i v jiných cestopisech. K autostopu — prý není od věci jet přes Lučenec, člověk se vyhne obrovské Budapešti.
V papírovém jízdním řádu jsem vůbec nenašel tarify, patrně je tam inflace tak rychlá, že je nemá cenu tisknout (pravda, jízdné zdražilo 25.4., od 9.6. začal platit nový jízdní řád a hned 15.7. se zdražilo jízdné asi o deset procent). Horší ale bylo zjištění, že na internetu nejsou některá omezení (že např. 2023 jezdí jen v pracovní dny) a dokonce chybí i některé vlaky (např. 2063/2070). Zřejmě je tedy potřeba si vše vyhledané na internetu ještě raději v autobuse dodatečně ověřit a omrknout projížděné tratě, jestli po nich nejezdí ještě nějaké vlaky navíc — takto jsem našel vlak 2063/2070 ze Sibiu 15'50 přes Podu Olt 16'28, Turnu Roşu 16'33 a Rîmnicu Vîlcea 18'55 do Craiovy 21'45, který nám ušetřil jeden accelerat, dva přestupy a skoro tři hodiny v Rîmnicu Vîlcea. Kvůli čekání na hranicích je potřeba při plánování cesty počítat se zpožděním oproti avizovanému příjezdu autobusu do Oradeje.
Zajímavým poznatkem bylo i to, že Rumuni patrně nerozlišují mezi â a î nebo v tom mají absolutní chaos. V malém slovníčku z antikvariátu píšou, že â je vyhrazeno pro slova odvozená od Român a România a všude jinde se používá î (toho se v tomto textu budu držet, protože je to legrační myšlenka mít pro nějaký národ speciální písmenko), jízdní řád ale naopak v názvech stanic (nikoli v textu) jednoznačně preferoval â, později ve stanici Săvîrşin měli zvenku na budově jednu variantu a uvnitř druhou a tak dále.
Peníze lze vyměnit v nonstop směnárnách na přechodu Ártánd/Borş, v nonstop směnárně na nádraží v Oradeji nebo ve směnárnách ve městě, kde by měl být údajně nejlepší kurs, ale asi nejsou otevřené přes noc. Na přechodu jsou lepší kursy než na nádraží, nejlepší byl (i přes jedno procento poplatku — na skle měli kursy bez poplatku, ale madam uvnitř měla napsané i kursy s odečteným procentem, takže šlo dobře srovnávat s konkurencí) v nějaké bance na T (nikoli Transylvania) z pohledu Maďarů úplně vlevo. Berou (i na nádraží) všechny hlavní měny, tedy kromě DEM i ATS, FRF, ITL a pod., takže se člověk před zavedením Eura může zbavit, čeho potřebuje. Kursy jsou o něco menší než na internetu (též zde a zde), ten nejlepší byl blízko horního rozmezí směnáren.
Použitý spoj nakonec byl:
1932 06'05 — 08'51 Cluj Napoca
1746 10'07 — 12'47 Copsa Mica
2583 12'52 — 14'08 Sibiu
2063 15'50 — 18'55 Rîmnicu Vîlcea
S lidmi za přepážkou lze docela dobře komunikovat písemně, např. pomocí slovníku sestavené otázce, jestli dnes jede vlak 2063 ze Sibiu do Craiovy, paní v okýnku rychle porozuměla. Stejně tak nebyl problém takto koupit jízdenku do Rîmnicu Vîlcea s přestupy Cluj, Copsa Mica a Sibiu, kdy do Cluje a Copsa Micy to byly acceleraty a dále osobní, zádrhele byly spíš v naší neznalosti rumunského systému jízdenek. Dostali jsme pro každého dvě jízdenky, přišlo mi to málo, ale i přes opakované zdůrazňování, že jedeme dvěma acceleraty, se pán tvářil, že je vše v pořádku. Protože jsem o žádnou místenku nežádal, nenapadlo mě, že bych ji mohl dostat (a pořád jsem se nemohl dopočítat, proč jsem platil, kolik jsem platil), takže jsme až po cestě zjistili, že místenku máme (kombinovanou s příplatkem za oba dva acceleraty, který se skutečně sčítá) a do úplně jiného vagonu. Pak mě přepadly určité pochybnosti, jak může taková místenka platit i do dalšího acceleratu, ale když pán v Oradeji tvrdil, že je všechno v pořádku, tak proč ne. Průvodčímu v dalším vlaku ale místenka chyběla a chtěl za každého 27000L (místenka stojí 4000L). Tvářili jsme se, že nerozumíme a nechápeme, ale už jsme viděli, že to neukecáme, průvodčí ale kvůli tomu musel nejprv vyplnit nějaké papíry, takže slíbil, že se ještě vrátí, za hodinu se znovu objevil, plácl se do hlavy, že hned přijde, ale pak už jsme vystoupili.
Do Copsa Mica jsme dojeli se zpožděním asi čtvrt hodiny, ale lokálka do Sibiu pěkně čekala. Zcela nepřehlédnutelnou je v Copsa Mice chemička, táhne se pět kilometrů podél vlaku (viděli jsme asi jen polovinu) a je FAKT BRUTÁLNÍ. Je to totálně rozbořené, ale přesto stále pracující, i když podle internetu to má být už osm let zavřené, údajně to byla světoznámá černá můra všech možných ekologů, nejznečištěnější místo východního bloku, lidé v okolí se prý v průměru dožívali 40 let. Ještě před zavřením to působilo takto strašným dojmem, další link je zde.
Po cestě ze Sibiu do Rîmnicu Vîlcea lze zahlédnout některé kláštery poblíž trati, zvláště Turnu a Cozia. Ve vlaku jsme se seznámili se dvěma trochu anglicky mluvícími Rumunkami, které nám v Rîmnicu Vîlcea ukázaly cestu k autobusovému nádraží — od vlakového se jde podél trati na jih až k mostu přes řeku, za ním doprava a zhruba druhou odbočkou doleva a pak už jen rovně. Ptali jsme se jich, jestli jim nevadí, že mají tak hrozně oprýskané paneláky, říkaly prý (nebyl jsem u toho), že to je tak nějak počasím a že jim to ani nepřijde. Když srovnám paneláky v Brně s paneláky ve Vídni, podobné pocity jako my v Rumunsku asi musejí zažívat lidé ze Západu u nás. Jako pěkné město zmiňovaly Sibiu, takže asi skutečně měly dost odlišná měřítka pro krásu. Edit po skoro dvaceti letech: tak ne, německo-uherské Sibiu je asi fakt hezké město, natož na rumunské poměry, viz obrázky, co vrací Google, jen jsme z něj tehdy holt viděli jen nějaké ty rumunské paneláky, a ne historické centrum.
Autobus do Costeşti odjížděl z pátého nástupiště tak dvacet minut po našem příchodu, stálo to 23000L i s baťohy (za zavazadla se tu asi neplatí) a lístky jsme za asistence Rumunek kupovali předem v přilehlé budově. Říká se, že rumunské autobusy jsou strašlivé, ale tento byl úplně v pohodě, skoro jako u nás, jen trochu staršího data. Do Costeşti jsme dojeli asi za třičtvrtě hodiny a chtěli jsme jít po silnici směrem k horám, přitočil se k nám u kiosku nějaký Rumun mluvící obstojně francouzsky a když jsme mu říkali, že směřujeme do Pietreni, tvrdil, že to jsme měli z hlavní silnice odbočit už před pěti kilometry, že námi uvažovaná silnice vede (jak ukazovaly i silniční směrovky) do Bistriţe a že je to 10 km. Asi zde není od věci konzultovat automapu a pokusit se na nádraží vyrazit z lidí, kudy přesně autobus jede, pokud by jel přes Pietreni, bylo by lepší vystoupit dřív, pokud by jel po hlavní silnici na Horezu, asi je lepší jet do Costeşti.
Z Rumuna se vyklubal řidič přistaveného Neoplanu vezoucí Ploieşťany do (ženského) kláštera Bistriţa, některé na pár dní meditovat, zbytek jen na jednu noc, po které měli objet další kláštery v okolí (je jich tu hromada). Nabídl nám zdarma svezení ke klášteru a po příjezdu dokonce v něm i zprostředkoval přespání. Normálně to nejspíš ani není možné, ale i kdyby bylo, asi bych to nikomu nedoporučoval, Rumuni byli večer i ráno hluční, sociální zařízení dost neslavné (splachovací záchod nesplachoval, kohoutku ve zdi říkali sprcha atd.), patrové postele byly neuvěřitelně nízko nad sebou a vůbec. Naopak určitě za návštěvu stojí (pokud možno asi se zahalenými končetinami) klášterní kostel, cedule s historií v různých jazycích kupodivu nejsou v předsíňce, jak to bývá zvykem u nás, ale na stěnách uvnitř chrámu.
Dále popsaná cesta je na m a p á c h vyznačena, nepopsané mapy jsou zde a zde. Větší modré puntíky s čísly jsou místa, kde jsme spali, menší modré puntíky jsou prameny, kde jsme brali vodu.
Ráno jsme měli vypadnout už v sedm, původně jsme chtěli jít přes jakousi kapličku ve stráni (hřbitovní kaple?) vpravo nad klášterem k dalšímu klášteru Arnota (staršímu a významnějšímu, s freskami ze 17. století), ale pohrdli jsme silnicí i prvním mostkem přes potok a když se ukázalo, že potok neteče zprava, ale ze soutěsky vlevo a dalších mostků nebude, nechtělo se nám už vracet. Podle Olympie by někde na začátku soutěsky měla být jakási jeskyně, už si nepamatuju, že bychom si nějaké všimli, i tak byla ale soutěska celkem pěkná. Za zatáčkou za soutěskou je u cesty zastřešený stůl s lavicemi pro 8–10 lidí, je asi lepší dát baťohy někam stranou, protože ze zatáčky se naráz může vyřítit náklaďák a kupodivu ho baťohy v cestě nepřimějí ani trochu zpomalit a klidně se prořítí pár centimetrů od nich. Šli jsme po cestě na mapě označené číslem 28, od místa označeného Bucşa se jde rozbahněnou a rozježděnou (právě tam pokládali nějaké potrubí) cestou do prudkého kopce až do sedla s podivným svislým potrubím. Pod sedlem jsme se dali vlevo a za mostem odbočili doleva do svahu. Šel jsem se podívat ještě dalších zhruba dvěstě metrů, jestli tam někde neodbočuje lepší cesta, ale našel jsem jen přístřešek 2x3m se stolem a lavicemi, u kterého byl i pramínek, dvacet metrů do lesa byl ale pramen podstatně silnější a důvěryhodnější.
Cestu jsme ztratili a nepomohl ani backtracking kombinovaný s prasením (jak light, tak heavy). Prasili jsme tedy vzhůru, někde patrně překrosili značku (pokud vůbec existuje) a přes jakousi mýtinu/suťovisko dorazili k horní hranici lesa — naštěstí v tom místě, kde tato hranice „sahala“ nejhlouběji, o pár set metrů vedle bychom si užili ještě dalších mnoho desítek výškových metrů heavy prasení lesem místo relativně pohodlného výstupu loukou. Vylezli jsme na jakémsi hřbítku a ani přes veškerou snahu jsme nedokázali sladit realitu s mapou (vrstevnice po dvoustech metrech přecijen nejsou to pravé). Šli jsme tedy směrem k hlavnímu hřebeni (? — podle mapy jsme na něm už byli — prostě nahoru); než jít po vršcích hřbítků je pohodlnější stoupat zelenějšími, nakrátko spasenými (až na prudce jedovatou kýchavici Lobelovu, která se tu nemajíc konkurenci vyskytuje ve velkém množství) údolíčky mezi nimi, ale člověk se zase ochudí o pěkné výhledy. Časem se zleva přidal červený kruh, takže jsme se dostali i do souladu s mapou.
Před sestupem do sedla Buila jsme z hřebene odbočili vpravo (JV) směrem k jakési červené stříšce na menším kopečku, ze které se vyklubala podivná škaredá betonová kaplička (zajímalo by mě, komu se sem chtělo tahat s betonem), a zapíchli to kousek před ní na krásném rovném místě, les se dřevem co by kamenem dohodil. Když se zajde kousek dolů za kapličku, lze obdivovat sousední kopeček oddělený hlubokým zářezem a směrem na jih připomínající lyžařský můstek. Pro vodu lze sejít do sedla Buila, projít okolo salaše se štěkajícími psy a sestoupit po cestách vpravo kus pod sedlo k prameni s dřevěnými koryty pro zvířata. Není problém natrhat mateřídoušku na čaj.
Další den jsme dospávali nevyspání a vyráželi až okolo poledne. Kolem salaše nahoru po červeném kruhu (celý hřeben je pěkně značený, nově přemalovaný), přes vrchol Buila (1849), sedlo s křížícím modrým kruhem, vrchol Stavioara (1847) až na Vioreanu (1866). Od Vioreanu dál to stojí za <censored> a rozhodně nikomu nedoporučuji, aby to zkoušel projít, pokud ovšem není příznivcem mnohahodinového lezení po trsech trav, kosodřevinou (jednu téměř kolmou několikametrovou stěnku většina zdolala spouštěním se po rukách s nohama bez opory po větvích kosodřeviny, pěkný humus), po skále s nohama od mokré hlíny a bláta nebo prodírání se malými smrčky, vše často prudce nahoru a dolů a v podstatě bez výhledů. Dokonce ale i v takovém případě bych mu doporučoval se ze Stavioary nebo Vioreanu (pěkná část končila na vrchole s tyčí, nevím už ale, který z těchto dvou to byl) raději vrátit na křížení s modrým pruhem, sejít po něm na SZ stranu hřebene a pod ním po červeném trojúhelníku pokračovat až do sedla Comarnice. My jsme po hřebeni (část cesty byla taky skalkami na SZ úbočí, kde se mohli vyžívat zejména jedinci se závratí) došli přes vrchol Vinturariţa I (1885) až do sedla din Oale (1615), odkud na rozdíl od mapy k bývalé salaši a sedlu Comarnice pokračoval žlutý kruh.
Rozbořenou salaš (v Capaţini docela běžný jev) nelze minout, žlutá se u ní napojuje na červený trojúhelník a modrý pruh ze sedla Comarnice do soutěsky Cheia, směr do sedla není úplně zřetelný, je třeba jít po cestičce nahoru podél zbytků salaše. V sedle Comarnice (1525) je pěkná malá (na zdejší poměry ;-) lesní loučka, dorazili jsme sem něco po osmé večer. Vodu na mapě značenou někde poblíž značky do soutěsky jsem nenašel, lze použít potok na žlutém (v mapě červeném) kruhu, pramen je asi dvacet metrů od cesty nahoru, pokud by člověk ovšem do sedla přicházel po červeném trojúhelníku od hlavního hřebene, bylo by asi ideální nabrat vodu na vyznačené studánce, pokud tam je i ve skutečnosti, zlé jazyky totiž tvrdily, že potok křižující tu žlutou sice vytékal zpod kamene, ale tekl i nad ním (byl jsem tam a neviděl jsem ho, ale budiž).
Další den byl napůl odpočinkový, část nás šla bez baťohů do soutěsky Cheia, která má být dva kilometry dlouhá, 400 metrů hluboká a v nejužším místě pět metrů široká. Cesta je dobře značená, ale bylo na ní (v roce 2001) spousta popadaných stromů, takže se občas ztratila, nutno dávat pozor. Od velkého zeleného smrku přes cestu to lze střihnout dolů, ne úplně kolmo na vrstevnice, ale spíš doleva, časem se narazí na cestu a člověk se tak vyhne obcházení velkého množství ležících kmenů. Serpentiny lze krosit lesem vpravo (aby člověk dole nemohl minout cestu ;-), ale nelézt moc k potoku, tam roste různý šmejd ztěžující průstup. Na místě v mapě označeném Canton Cheia stojí docela velká útulna nějakého rumunského alpinistického svazu, je volně přístupná, bez správce a docela čistá (trochu zamést a jako doma :), okolo ní není moc míst, kde rozložit stan (hrbaté, nebo z kopce) a taky tam asi nikde není rozumná voda (potoky přitékají z velké dálky, bez chemie asi riskantní). Pár metrů pod útulnou odbočuje značka do soutěsky, vstup s baťohy je, celkem rozumně, zakázán. Cesta neprochází soutěsku celou, jenom její část (takže nejužší místa člověk neuvidí) a pak odbočuje do svahu vpravo, pokoušet se o průstup soutěskou na vlastní pěst by asi bylo značně riskantní. Má cenu jít tak po druhé suťovisko, pak už není vidět potok a cesta leze moc do kopce. Prvním suťoviskem se dá sejít až k vodě, potok je velmi prudký a mezi balvany tvoří pěkná jezírka a vodopády. Ze sedla Comarnice do soutěsky a zpět nám to trvalo asi tři a půl hodiny poměrně ostré chůze (zhruba 600 výškových metrů nám nahoru trvalo jen o deset minut déle než dolů).
Po návratu do sedla jsme i s baťohy a zbytkem výpravy pokračovali po modrém pruhu směrem k hlavnímu hřebeni Capaţini. Kousek před sedlem Lespezi cesta vychází z lesa a začínají se otevírat rozhledy, je zde také spousta vřesu. Pod sedlem vlevo jsme nabrali vodu (pramen je zakreslený i na mapě) a pokračovali okolo vrchu Lespezile (1822) až do sedla Govorii (1610), kde jsme to kousek za ním na rovinkách vedle cesty zapíchli. Je zde dostatek dřeva, pitná voda zřejmě nikoli, na umytí ale bohatě poslouží mocný potok vpravo, ke kterému vede i široká cesta. Ze sedla Comarnice nám to trvalo asi dvě a půl hodiny.
Serpentiny od sedla Govorii směrem na hřeben se dají krosit, asi nejlépe si držet výše zmíněný potok po pravé ruce a vyjít až na hřeben (necelá hodina cesty), pokud by člověk chtěl jít po cestě, tak na rozcestí nepokračovat rovně ale zahnout nahoru. Cesty asi neodpovídají mapě (nebo jsem alespoň nedokázal najít žádné vhodné zobrazení), dost podivné je to i s výškovými údaji, kdy Vf. Lespezile má být skoro stejně vysoký jako vrcholy Buily, rozhodně tak ale nevypadá. Za sedlem (možná Zmeuret) na hlavním hřebeni se dá sejít na druhou stranu a ve svahu spíš trochu vlevo nabrat vodu, v mapě je v té oblasti vyznačené tábořistě a asi pět pramenů, místo, které by tomu odpovídalo, jsme ale neviděli. Dál jsme pokračovali po hřebeni přes sedlo Rodeanu (1628) „buldozery upravenou širokou cestou ne zcela jasného významu“ okolo vrcholů Valeanu (1847) a Cocora (1899) do sedla La Piatra Rosie (1890). Cesta pro tanky (jinou motivaci pro zřejmě docela nákladnou stavbu takové spousty kvalitních zpevněných cest v liduprázdném pohoří jsme nenašli) pokračuje úbočím Ursu (2124), někde se z ní musí odbočit na „horskou cestu“ zmiňovanou Olympií, to jsme ale patrně přešli, takže jsme to pak museli krosit jižním úbočím hřebene, ale nakonec jsme narazili na správnou cestu. Po cestě úbočím je voda, ale dost nic moc (krávy, bahno, malý průtok). Od vrcholu Capaţini (2094, opět cestou obcházený) se lze orientovat podle padesátky Parîngu od Jendy. V sedle Funicel (1820) by se asi dalo dobře stanovat, voda je zřejmě pod sedlem na jih, ale nebyli jsme tam, tak možná ne. Pokračovali jsme okolo vrcholů Beleoaia (2039) a La Nedei (2108) až k nejvyššímu vrcholu pohoří Nedeii (2130, kus od cesty → bez baťohů). Zabalili jsme to v sedle mezi vrcholy Turcinu Negovanului (1963) a Boul (1908), ze sedla směrem zhruba na jihozápad (kolmo na hřebínek trochu vpravo) teče voda ze skalky, jediného většího šutru ve stráni, ve svahu je i mnoho dalších pramenů, jsou ale slabší a nebo rozbahněné. Pro dřevo se musí sejít trochu hlouběji k lesu. Od nástupu na hřeben nám to v podstatě v souladu s Olympií trvalo asi sedm a půl hodiny, celkem tedy skoro osm a půl — většina se tvářila, že to je možná trochu přes míru.
Další den jsme sestoupili do sedla Olteţ (1615) oddělující Capaţini od Parîngu, konkrétně jeho východní části Papuşa, která se svým charakterem (travnaté kopce, trocha kamení) podobá spíš ještě Capaţini než skalnaté západní části. Ze sedla jsme po červeném pruhu (nebo spíš stále nahoru, nebylo to nějak moc značené, ale je to tam asi docela jedno) stoupali na o půl kilometru vyšší Micaiu (2170). Zhruba padesát výškových metrů nad sedlem jsou pěkné rovné planinky, asi ale nikde nablízku není voda, Maťou dosti nekonkrétně popisovaný pramen jsme také neviděli, něco by podle Olympie mělo být na cestě SZ úbočím Micaie. Z Micaie dál po v podstatě jednoznačném hřebeni až k nejvýše položené „horské silnici“ v Rumunsku (otevírá se zde otázka, co všechno je ještě silnice :-), auto (fakt jich tam pár projelo) se na ní vyšplhá do zhruba 2200 (na mapě je nejvyšší číslo sedlo Urdele (2145), ale nejvyšší bod silnice je kousek pod vrcholem Urdele (2228), pěkného kopečku se skalkou). Po silnici jsme přešli přes sedlo Urdele (serpentiny silnice možno krosit na obou stranách sedla), zhlédli mocně zpevněnou až skoro opevněnou zatáčku, která zřejmě dala Miloslavu Nevrlému podnět k přirovnání ke středoasijským opevněným cestám a okolo salaše prošli na druhou stranu údolí. Někde v zatáčce jsme odbočili vlevo šikmo do svahu po pastýřské stezce a z dohledu salaše na plácku nad dvěma skalkami vlevo rozbili ležení. Pěkných rovinek je v celé této části kotle více, ale jsou většinou podmáčené potokem pramenícím z několika desítek míst. I přes toto množství byl značný problém najít vodu k pití, protože všechny prameny byly velká bahniště rozdupaná od ovcí, jediný rozumný zdroj vody, z mechu vytékající potůček, jsme našli docela nahoře (SSZ) pod hřebenem asi padesát metrů vpravo od zdálky zřetelné bílé křemenné žíly. Dřevo žádné, vítr, jako ostatně v celém Parîngu, solidní.
Ráno jsme nad silnicí přetraverzovali zpět pod sedlo mezi vrcholy Cărbunele (2172) a Iezer (2157), přes sněhové pole do něj vylezli (2140), obešli Iezer a vystoupali (někteří) na první pořádný kopec Mohorul (2337). Vrchol lze i obejít a ušetřit si tak řekněme sto výškových metrů a krásný daleký rozhled, ale jak říkává Vůdce, kopce jsou v ceně. Dalším významným vrcholem byla Setea Mare (2365) s pevným suťoviskem více než metrových balvanů — to se hned jinak šlape, než po uhýbajících drnech trávy. Před ní je podle mapy možné odbočit k jezeru Cliceşcu (1935), podle Miloslava Nevrlého nejkrásnějšímu tábořišti rumunských Karpat, ale odbočku jsme neviděli. Ze Setea Mare dál po hlavním hřebeni, na jehož severní straně je v mapě značena spousta jezer, asi ale byla nějaká vyschlá, protože jich tam tolik rozhodně nebylo, ani jedna z dolin (s jezery Păsăr, Zănoaga Mare a Ghereşul) nevypadala být pro nedostatek rovných míst vhodnou k táboření. Ze sedla Piatra Tăiată (2255) jsme zahlédli i část jezera Cliceşcu. Ze sedla Ghereşul (2113) jsem vystoupali na vrchol Iesu (2375) a uviděli jezera pod hlavním vrcholem Parîngu, když člověk sejde kousek pod vrchol Iesu směrem do doliny, uvidí pod sebou i největší jezero Parîngu, Lacul Roşiile. Do oka nám padlo nejvýše položené jezero doliny, Lacul Mîndra, u kterého to vypadalo na rovné plácky a měla k němu vést značka. Přešli jsme tedy dál po červeném pruhu vrchol Picleşa (2335), obešli sousední Gruiul (2345) a sestoupili do stejnojmenného sedla (2305).
Jezero Mîndra se ukázalo být podstatně hlouběji, než to zdálky vypadalo, takže jsme až na pár ultračistotných rezignovali na romantiku a rozdělali stany pár metrů pod sedlem na plácku tak akorát pro naše tři mantrapy se zídkou proti větru, z jižní strany jsme byli v závětří sedla, vítr se ale všelijak točil, takže nám to závětří stejně moc platné nebylo. Mantrapy jsme postavili těsně vedle sebe, protože pak samozřejmě nebylo možné přikolíkovat vntřní kostky k zemi, přikolíkovali jsme vnější a vnitřní provázali navzájem, nádherná kostrukce. Z výšky sedla to u jezera nevypadalo příliš obyvatelně, při bližsím pohledu, když jsme šli pro vodu (k jezeru vede červený kruh), se ale ukázalo, že pěkných míst je tam hromada, jednak na hlíně s kamennými ohrádkami u jezera (za jedním s balvanů je brutální hromada plechovek), jednak na zeleni z pohledu sedla v pravo a jednak na pěkném travnatém plácku pár desítek výškových metrů od jezera vlevo (další den dopoledne tam ovšem bylo stádo ovcí ;-). Jezero působí docela čistě, vodu jsme ale nabrali z potůčku z pravého sněhového pole v levé stěně doliny, aby se člověk dostal k tekoucí vodě, musí vystoupat ke stěnce skoro do výšky sedla Gruiul. Sedlo má výhodu, že z něj lze vyběhnout shlédnout západ slunce na nejvyšším vrcholu pohoří Parîngu Mare (2519), stačí vyrazit, když vrchol Gruiulu padne do stínu, protože na západ od Parîngu Mare už není nic, co by mu stínilo, takže slunce zapadá pozdě. Bohužel bylo hodně oparu, takže to moc slavné nebylo.
Už jsem dlouho nebyl v letních Vysokých Tatrách, takže možná je to vzpomínkový optimismus, ale rozhodně mi přijde značně nadsazené Maťovo patrně přejaté tvrzení, že by jim Parîng byl podobný — svědčí o tom už jen to, že je možné přejít hlavní hřeben bez doteku skály rukou. Ale ani jinak si nevzpomínám na žádnou stěnu, která by mohla být předmětem horolezeckého zájmu, a to jsem se místy po nich i schválně díval.
Další den jsme vystoupali na Parîngul Mare a okolo vrcholu Gemănarea (2426) sešli do sedla před Stoiniţou (2421), kde jsme si užívali velmi silného větru. Pak se ale od východu začala hnát jakási černota, tak jsme rychlým temperm pokračovali, aby nás to případně zastihlo co nejhlouběji. Na Cîrje (2405) bylo vidět, že nás to minulo, takže jsme se loučili posledními pohledy na Parîng. Při sestupu se ovšem ukázalo, že nás možná minul nějaký předsunutý mrak, ale hlavní voj nás rozhodně nechtěl nechat odejít suché. Déšť postupně zhoustl na pořádný liják podporovaný silným větrem, když se na hřebínku k Parîngul Mic (2074) i zablesklo, na nic jsme nečekali a seběhli přes sto výškových metrů pod hřeben doleva, protože jak známo bouřka a hřeben může být fatální kombinace. Naštěstí jsme v úbočí narazili na nějakou vrstevnicovou cestu, takže jsme k chatě IEFS (1700) mohli pokračovat docela pohodlně. Ukázalo se, že goretexy a spol. nemají ošetřenou možnost průniku vody vrchem (jako by snad někdy pršelo zespodu ;-), takže nakonec měli mokro v botech všichni, jenom tenisky měly tu výhodu, že uschly podstatně rychleji a člověk sebou nemusel tahat tu váhu navíc. ;-))
Chatu IEFS (Institutu tělesné výchovy a sportu) v lyžařském středisku (patrně v permanentní výstavbě, většina baráků byla rozestavěných a často nepůsobily dojmem, že by měly být někdy dokončeny, další odlišnost od našich lyžařských středisek byla salaš skoro uprostřed střediska a promenádující se prasata, krávy a koně) pod Parîngem Mic mezitím přejmenovali na ANEFS (Národní akademie tělesné atd.), je to daleko největší budova v areálu. Hlavní vchod je ze severu, ale je přes léto asi zamčený, dovnitř se lze dostat nenápadnými dvířky ze západu, z 'náměstíčka'. Ve všech dostupných materiálech se uvádí, že ubytování zde není možné vůbec nebo jen výjimečně, schovali jsme se před deštěm do malé předsíňky a doufali, že se správce slituje a nevyhodí nás do bouřky (jak koneckonců bývá na horských chatách zvykem, že za extrémního počasí platí trochu jiná pravidla než normálně). Rozložili jsme mokré věci, začali jíst a naráz se zevnitř budovy objevil nějaký maník, a aniž by dal najevo jakékoli známky překvapení nebo nám věnoval nějakou pozornost, vyšel ven. Takto prošlo oběma směry ještě několik lidí, až nás jeden pozval dál do jakési haly. Přesunuli jsme se, obsadili ještě větší plochu a byli poněkud nervózní z toho, že nikomu z procházejících nepřipadáme divní. Když už se připozdilo, rozhodli jsme se najít v budově vodu. Prošli jsme všechna tři patra, měli z toho poněkud zvláštní pocit, obrovská, volně přístupná budova s různými halami, jídelnami, tělocvičnou, spoustou pokojů, nakonec nám kdosi poradil, že voda je hned v přízemí ve dveřích snad číslo 13 nebo 17, vpravo zhruba uprostřed (je tam i spousta sprch a tureckých záchodů). Nepodařilo se nám identifikovat, kdo je správce, tak jsme se jednoho chlápka zeptali, jestli tam můžem přespat (Putem dormi aici?), řekl, že jo, dovolil nám se přesunout do méně průchozí haly a dokonce nám i přinesl nějaké přímotopy na sušení věcí. Večer jsme ještě koupili mlíko v salaši vlevo od ANEFS a zašli do hospody od směru k lanovce vlevo mezi domky.
Ráno jsme poděkovali a vyrazili do údolí směr Petroşani. V místě, kde silnička (opět ale jen „horská“ ;-) křižovala dráhu sedačky (2400m dlouhá, 600m převýšení), jsme se na jakémsi nástupišti/výstupišti rozhodli snídat, když tu naráz začala sedačka jezdit. Dobrodružnější z nás naskočili, patrně je to tu ale běžná praxe, dole platili 15000 za sedadlo (takže i s baťohem 30000). Lanovka se zřejmě používá i k přepravě materiálu, nejlepší byl ovšem jeden pán, který nahoru přijel s kolem, třemi velkými taškami a jakousi dlouhou rourou, celkem šest sedaček, vystupování ale ještě neměl úplně vychytané, potloukl sebe i kolo a málem mu ujela čepice nahoru. Sedačka jela zhruba od devíti do desíti, některé prameny uvádějí, že mimo tuto dobu je možné přimět obsluhu ke spuštění nějakým všimným (z horní stanice se to samozřejmě realizuje poněkud obtížněji ;-). Na odbočce značky ze silničky kousek před Cabanou Rusu je na domě kohoutek s vodou, nějaký (asi ten samý) pramen je značený i na mapě. Cestou z dolní stanice lanovky (1073) do Petroşani nás stopla dodávka „MaxiTaxi“ (světle béžový Peugeot J5 tak pro 12 lidí) a za pouhých 5000 za osobu nás hodil až k nádraží. Tam jsme zjistili, že vlak naším směrem právě odjel, takže jsme šli korzovat po hlavní třídě (rovnoběžná s tratí, o jedno blíž k horám než velká silnice vedle trati), chvíli v jedné restauraci poseděli a pokecali s jakýmsi americkým Mormonem a někteří si byli přečíst poštu v internetové kavárně (po hlavní třídě na jih, docela daleko, tak 10 minut (?), na pravé straně) za 10000 na půl hodiny. Spojení bylo i na telnet _dost_ pomalé a občas vypadlo.
15'01 jsme z Petroşani odjeli vlakem 2705 do Simerie (pár zastávek před ní je Călan pro ty, kdo neviděli Copsa Micu), kde jsme byli 17'28 a pokračovali 17'45 vlakem 2051 do Ilie, 18'33. V Ilii jsme si zkusili půjčit jízdní řád, ale věta Vă rog imprumut mer şul trenurilor? nějak nezafungovala, pokladní nám ho zapřela, až když jsme sbalili nějakého Rumuna, ukázalo se, že jízdní řád má, a našla nám v něm (půjčit nám ho stejně odmítla) vlaky na další den do Oradeje. Spát jsme šli směrem na jih k řece, přes starý most na silničku pod lesem (asi dvacet minut cesty), řeka byla ale velmi špinavá a potulovalo se okolo ní příliš mnoho komárů, takže jsme vylezli po jakési nepoužívané cestě kus nad silnici a u švestkového sadu se na ní rozložili. Pokud by na druhou stranu od nádraží bylo nějaké dřevo na otop dřív, nemá smysl chodit k řece — hlavně ale asi nemá smysl jezdit do Ilie, viz dále. Ráno jsme jeli 9'40 vlakem 2381 do Săvîrşinu, 10'31, kde jsme měli 11'47 přesednout na vlak 2373 do Aradu, 13'46, ukázalo se ale, že je to fyzicky ten stejný vlak a vzdávat se zabraného kupé netřeba.
Tohle všechno ukázalo, že nemusí být od věci mít před cestou vypsané nejen celé spoje, ale i všechny vlaky projížděných tratí, aby člověk mohl lépe kombinovat (chtěli jsme se co nejdřív dostat do Oradeje, kam je ovšem z Petroşani spojení dost neslavné, pokud člověk nechce použít IC 46, takže jsme chtěli po cestě někde přespat), v Petroşani byla na lístky dlouhá fronta, takže nebyl čas vypůjčit si jízdní řád, aby člověk zjistil, co si může dovolit, aby měl jistotu, že se dostane do Oradeje včas. Pěkným cílem by byla například Ohaba Ponor (stanice Ponor hc), kde má být 4,5 km dlouhá vodní jeskyně Sura Mare s 37 m vysokým a 12 m širokým portálem a následujícími, pouze lodí dosažitelnými až 40 m vysokými dómy. Ze vsi po silnici za třetím ohybem vlevo má být (vše podle Olympie, pohoří Sebeş) druhá nejhlubší propast v Rumunsku Dosul Lacsorului, zatím 282 m hluboká, první patro 155 m, dolní partie ledové. Podobně vhodnějším cílem než Ilia by asi byl i Săvîrşin, kde by si člověk ušetřil přes hodinu čekání. A v každém případě by byla lepší Ilia s lístkem koupeným přímo z Petroşani než dohromady dražší lístek do Simerie a ze Simerie do Ilie. Při nastupování v Petroşani a přestupu v Simerii ale na nějaké zjišťování informací o možných vlacích a rozmýšlení nebyl čas. Pokud by se vyjelo z Petroşani dřív, pěkným cílem by mohly být také stanice Ghioroc a Cicir (mezi Săvîrşinem a Aradem), mezi kterými je několik pískoven s nádhernými jezery.
V Aradu jsme měli dvě hodiny na nakoupení potravin na večer a zpáteční cestu, obzvlášť pozoru hodnou je zde vzhledem k velikosti ostatních poválečných kostelů obrovská rozestavěná pravoslavná katedrála Svaté Trojice (od nádraží vlevo a pak doprava po hlavní třídě s tramvají). 15'30 jsme odjeli vlakem 3113 do Oradeje, kde jsme byli 18'24. Zbylé lei jsme jako minulý rok utratili v restauraci Taverna (od nádraží vlevo podél šaliny až k McDonaldovi, vpravo, stále po ulici Republiky, snad na křížení s ulicí Mihai Eminescu, ale možná se musí ještě někde zahnout), doporučit lze mixes grilles nebo suflaki, hranolky jsou cartofel pai, dobrý je i salát. Na dvou jediných lístcích jsou rozdílné ceny, na obou stejně špatně čitelné, takže pokud člověk nemá rezervu, je lepší se zeptat. My jsme se moc neptali ani nepočítali, takže konečný účet 1103000 byl včetně všech stoleiových mincí (ty myslím číšnice už dlouho neviděla :-) jako zázrakem na leu přesně, kolik jsme měli všichni dohromady (8 lidí). Jenda přijel s asi hodinovým zpožděním.
