Mohou být různé "funkcionalismy"; např. v sociální antropologii, v biologii, v architektuře, v teorii jazyka, ve filosofii, v estetice.

Samotný výraz "funkce" nemusí být mimo matematiku dostatečně jednoznačný a vzájemně převoditelný. (Nejde vždy v těch rozmanitých "-ismech", odvozeně motivovaných výrazem "funkce", o programově nějak předem definovaný vztah mezi dvěma veličinami, z nichž jedna by byla nezávisle, a druhá na ní závisle proměnná. Pak výraz "funkcionalismus" je uplatněn spíš metaforicky než exaktně.)

Intuitivně pak se spojuje funkce objektu/procesu s účelem, který v souladu s výchozími požadavky/stavy do určité míry (nějak měřitelné nebo zpětnovazebně ověřované) plní.

Sám termín--ve významu "správné metody" v sociální antropologii a "explanace faktů", jež jsou uvedeny ve vzájemný vztah v rámci zkoumaného systému a jeho vnějších vazeb--byl snad poprvé uplatněn před sedmi desetiletími (Bronislaw Malinowski, v Encyclopaedia Brit., 13. ed., supp. 1, zde cit. str. 132-3, Chicago 1926; dle D. M. Emmetové, viz P. Edwards, The Encycl. of Phy, Macmillan, N. York a London 1967, sv. 3, str. 256).

Navázala na tuto inspiraci řada autorů, např. Rob. K. Merton (Glencoe, Ill. 1949), A. R. Radcliffe-Brown (London 1952), Ernest Nagel (Glencoe, Ill. 1956, N. York 1961), Dorothy M. Emmetová (London 1957), Carl G. Hempel (N. York 1959).

Nejednou je jakoby na protipólu--"strukturalismus".

*****

Především tzv. "povaha" lidské mysli svou "specifikou" (tj. principiální nepřístupností perspektivy 1. osoby ze zorného úhlu 3. osoby) znemožňuje tolik kýženou objektivaci (dosažení přírodovědeckého stupně "vědeckosti").

Problematika lidské mysli má (může mít) kromě své kognitivní stránky nesmírně citlivé konotace sociální, etické, náboženské. Lidská mysl nejednou zástupně reprezentovala ty kvality, které se v průběhu několika posledních desítek tisíc let zřejmě promítly do konceptu "duše" jako substančně odlišného (a "druhého") základu lidské osobnosti, dokonce specificky ozvláštňujícího člověka na rozdíl od veškeré ostatní živočišné říše, příp. též v poloze principu zajišťujícího osobní nesmrtelnost.

Na to navazuje druhý, právě tak závažný problém; jak mysl "funguje". Právě tak jak v tomto směru byly nejednou mechanické modely svůdné, byly vždy znovu doprovázeny nedůvěrou--jako řešení redukcionistická. Svébytnost tvůrčí lidské aktivity (a nejednou očividně "nestandardní" řešení již nějak standardizovaných problémů) je natolik mimo diskusi, že k algoritmicky řešeným (a takto se pak projevujícím) modelům lidské mysli nedůvěra přetrvává.

Nemělo by se zapomínat ani na to, že jako bylo až do renesance v západní civilizaci tabuizováno před pitváním lidské tělo, zrovna tak málem až do Darwina se společnosti dařilo žít ve statické představě jak o Vesmíru vcelku, tak i o duševních dispozicích člověka, jakoby provždy od samého začátku v definitivní podobě stvořitelským aktem daných. --

Descartes svým dualistickým řešením problematiky vzájemného vztahu těla a jeho mysli ("Discours de la méthode", 1637) navodil tradici, která dokonce (zřejmě bez ohledu na jeho myšlenkový odkaz) setrvává jako "lidová" představa dodnes. Malebrancheovy trampoty s nalezením uspokojivého přemostění nepochopitelného "paralelismu" ("De la recherche de la vérité", 3 sv., 1674-75) obou nesouměřitelných substancí jsou rovněž známy. La Mettrieho přirovnání člověka přímo ke stroji ("L'homme machine", 1748) bylo vesměs vnímáno spíše jako provokace než jako vážné řešení problému vzájemného vztahu lidského těla vůči mysli. Pavlovovy pokusy se zvířaty (spolu s objevem typologicky diferencovaných reflexů, 1897) svérázně (a empiricky) navázaly na Descartesa. V té době stále ještě zůstávala psychologie disciplínou, spoléhající na introvertní (a spekulativní) postupy (vč. společnost šokujícího psychoanalytického přístupu, uskutečňovaného S. Freudem, přičemž by se nemělo zapomínat na Freudovy zásluhy v souvislosti s jeho objevem koncepce nevědoma).

*****

Naprosto "nepozorovaně" (pro hlediska, jež mají tvořit těžiště výkladu) probíhal vývoj automatizace.

-Pascal svou "kalkulačkou" (pro algebraické sečítání) stojí na počátku této cesty. Leibniz brzy nato zkonstruoval stroj na násobení (1694) a pochopil význam dvojkové soustavy pro kalkul. Nelze nevzpomenout Babbagea (1832). Za 2. svět. války se začaly stavět první velké komputery (elektronkové).

-Ačkoli Alan Turing formuloval svůj provokující problém už roku 1950, jako inspirující námět zprvu unikal širší pozornosti. Prorocká vize o možnostech komputerizace (vzhledem k myšlenkovým kvalitám lidské mysli) za pouhých padesát let se zdála být po několik desetiletí už jen dík značně prostému myšlenkovému expperimentu, na němž byla založena ("Turingův stroj"), jako přinejmenším předčasná.

*****

O tzv. "umělé inteligenci" ("AI") ještě zatím největší filosofický slovník z r. 1967 (P. Edwards, ed., 8 sv.) heslo neuváděl, ačkoli obsahoval rozsáhlé heslo o "Mind-Body Problem" a řadu hesel příbuzných (Jerome Shaffer, viz sv. 5, str. 336-346). Pokud jde přímo o samotnou mysl, výslovně se zmiňoval o teorii mentální substance, o "svazkové" teorii (o mysli jako svazku percepcí, viz Hume, koncept "bundle") a o teorii proudu vědomí (vycházející z W. Jamese).

-Vzájemný vztah mysli a těla cit. příspěvek vymezil v rámci monistických teorií jako extrémní materialismus, teorii identity, idealismus, "obouaspektové teorie", neutrální monismus (sem kromě "svazkové" teorie začleněn i W. James, Machovy "počitky", Russellova "sensibilia", "smyslové obsahy" Ayerovy). Dualistické koncepce byly rozčleněny na interakcionismus, okazionalismus, paralelismus, epifenomenalismus (s jednostrannou kauzální směrovkou od těla k mysli). Jako samostatný oddíl pak byla vyčleněna "příbuzná empirická témata", kde bychom našli samostatná dílčí hesla k neuropsychologii, parapsychologii, existenci vědomí bez těla a--konečně--ke kybernetice (kde jsou zdůrazněny výsledky "strojové technologie"; se zmínkou o Turingovu přesvědčení vyjádřeném r. 1950, že strojový output bude principiálně schopen se vyrovnat lidským intelektuálním výkonům, spolu s podotčením, že Gödelova zjištění o nerozhodnutelnosti a neúplnosti ve složitých formálních systémech naznačují jak fundamentální omezení dosahu účinnosti stroje, tak i v tomto směru rovnocenost lidské mysli a stroje; je tu doložka, že pokud by nebyl zjištěn principiální rozdíl mezi outputem stroje a lidským chováním, bylo by možno toto chování vysvětlit na základě fyzikálních pojmů, a pak ovšem by takto byl dán argument k vyvrácení interakcionismu, ale ne epifenomenalismu nebo paralelismu). Závěr zmíněného hesla vyznívá víceméně agnosticky (jako by šlo o "neanalyzovatelný" vztah).

-To bylo před třiceti lety. Dramatický rozvoj počítačů a jejich mnohostranné (původně nečekané) uplatnění při modelaci a zpracovávání informací (spolu s hypertextovou úpravou textů, mezinárodním rozšířením elektronických sítí, uplatněním laserové techniky při transportu informace, nepředstavitelnou mírou miniaturizace a výkonů čipů) lze charakterizovat jako exponenciálně probíhající. Inspirace navozená Turingovou předpovědí před půl stoletím nebývale za posledních třicet let ožila.

*****

Tzv. "umělá inteligence" je obecně myšlenkovým experimentem s řadou nesmírně zajímavých námětů (a problémů, jež navozuje). Kdyby nebylo tak dramatického rozvoje počítačů, stěží by došlo k tak silně artikulovanému zájmu o jejich možné vztahy k lidské psychice. Také zájem o "cyborgové" aplikace (viz mj. sborník redig. Chrisem H. Grayem, "Cyborg Handbook", Routlege, N. York a London 1995, zvl. 4. část, pokud jde o specifický problém představivosti) posiluje klima představ o jednoznačně fyzikálním explanačním klíči psychických aktivit člověka.

-Projekt AI je svérázným navázáním na odkaz 17. století s jeho tehdy nanejvýš novátorským úsilím o mechanický model světa. Zdá se, že na konci 20. století už má lidstvo v ruce málem nepředstavitelné prostředky k realizaci takových aktivit, jaké by jinak byly vyhrazeny výlučně lidskému mozku. Jde např. o takové aktivity, jakými je strojový překlad, hra v šachy, ale i optimalizace při řešení tech. problémů nebo náměty pro výtvarnou práci (až po náročné realizace virtuální filmové scény). Sem samozřejmě též patří responze též na základě neúplné informace, náměty spojené s fabulací (už stávající hypertextová praxe nabízí takřka nepřeberné možnosti kombinací a variací), a dokonce výchozí projekty k práci s chaotickými nebo hodnotovými systémy (neboť i inkonzistenci lze již naprogramovat).

-Zde samozřejmě v záloze neustále trčí jako provokující výzva člověku, zda přece jen nemůže mít "navenek mechanicky se projevující systém" autonomně nějaké své cíle/účely. Přitom se už nějakou dobu ví, že logicky důsledný postup nemusí být--paradoxně--vždy optimální/efektivní/funkční.

-Na druhé straně případný totální úspěch projektu AI by zřejmě natrvalo otřásl sebevědomím člověka. Nebyl by (neznamenal by)--přinejmenším z intelektuálního hlediska--víc než jím vytvořený stroj. Nehledě již na další závažné problémy, jakými jsou individualita člověka a jím vědomě/svobodně nárokovaná volba mezi alternativami a jejich případné hodnotově ne vždy stabilní určení. Mohla by posléze být důležitější samotná realizovaná funkce (příkladně počítačem) než její forma (sociálně a biologicky fundovaný člověk, anebo jiný "hardware").

*****

Konec 19. stol. s sebou přinesl antidualistické náměty pro psychologii. Spolu s respektem k fyziologii (Angell, jenž mj. založil Chicagskou funkcionalistickou školu) zvyšoval se důraz na funkční zřetele (Dewey, Angell), byť zároveň provázený varováním, že lidské zakotvení v životě ("the human condition", W. James) je mnohostranné a nelze je zužovat na jedinou finalitu. Rovněž Drieschův vitalismus nebo Wundtův strukturalismus mohly být považovány za reakci na zmíněné--reflexnímu pojetí blízké--zřetele. Naopak jako svérázná "materialistická" reakce vůči shora zmíněným zárodkům "funkcionalismu" by bylo v uvedené době dlužno uvést "fyzikalismus" Machův a Poincarého.

-V první třetině 20. stol. Evropa nabídla proti mechanistickým koncepcím života dynamický Bergsonův "élan vital", v psychologii pak nejednoznačně přijímanou Freudovu psychoanalýzu. V Americe se proti introspektivní psychologii prosadil behaviorismus (J. B. Watson, C. L. Hull, E. Guthrie, B. F. Skinner). Jeho základní teze vychází z názoru, že jediné, co lze exaktně z lidské psychiky zkoumat, jsou projevy vnějšího chování. Zdálo se, že takto byla konečně (a "definitivně") překonána perspektiva "1. osoby" (stabilizovaná Descartesem), která zdůrazňovala pro poznání intelektem jakoby větší blízkost duše než těla a funkci mysli jako lodivoda těla (spolu s odkázaným gnoseologickým problémem, jak je spirituálno schopno poznávat hmotné). Behaviorismus svým základním založením jako kdyby zároveň odstranil přetrvávající metafyzický (a "karterziánský") dualismus: důrazem na explanaci typu "fyzikální stimul--fyzikální reakce na daný fyzikální stimul" odsunul stranou "nematerialistickou" koncepci karteziánskou. Ve druhé polovině století se posléze přišlo na to, že behaviorismus není konečným řešením problematiky lidské psychiky (a vztahu mysli k mozku). (Ani při stejném navenek chování nelze vyloučit zcela rozdílné pohnutky k němu a odlišnou jeho reflexi.)

- Na poč. druhé pol. 20. stol. (v padesátých letech) byla nalezena jakoby "střední cesta" mezi stávajícími protiklady. Dnes ji označujeme jako "teorii identity" (U. T. Place, J. J. C. Smart). Mentálno jako kdyby nebylo ani přízrakem, ani čímsi nefyzikálním. Jako základ mentálna byly touto teorií určeny procesy neurofyziologické (s nimiž pak jsou mentální stavy a procesy identické). (Později na tuto školu navázala kauzálně založená teorie "běžného lidového názoru", tzv. "folk theory" D. Lewise a D. M. Armstronga.)

*****

Poměrně brzy v souvislosti s předchozím a v navázání na teorii typů s novými koncepcemi ještě v průběhu 60. let přišli Hilary Putnam a Jerry Fodor (mluví se o nich jako o "funkcionalistech"). Mentální "typové" stavy nepropojují s jejich neurofyziologickými "typy", nýbrž s abstraktnějšími "funkčními" rolemi, jimiž reagují na jedinečné smyslové inputy organismu (včetně behaviorální a psychologické ozvěny). Připouštějí, že rozmanité uspořádání (rozdílné "hardware") může realizovat relativně týž "program".

Pokud by byl příjemcem, interpretem, procesorem, uživatelem takového "programu" (informace) komputer, máme před sebou model AI. Problémem pak bude zřejemě jen míra/rozsah, jimiž se může komputer svou činností přiblížit fenoménům lidské mysli. Nesnadno se bude hledat neredukcionistické pojetí takových faktorů lidské psychiky, jakými jsou hodnotové implikace (etika, estetika, politické preference).

-Funkcionalismus má ovšem před sebou mnohem závažnější obecný problém: když nějaký "output" je funkcí jistého "inputu", zřejmě slouží nějakému--kauzálně navozenému--"účelu"? Máme též před sebou řadu fenomenálních otázek, spojených s pocitovým vnímáním "kvalit" (a s intenzionálním kontextem těch jevů, které jsou zahrnuty výrazem "qualia"). Rovněž intencionalita je pro funkcionalisty nepřekonatelnou dosud překážkou: zdá se, že zatím nelze přijatelně řešit významovou složku operací, jež samozřejmě syntakticky/formálně nelze interpretovat. (Co by vlastně mohla být komputerová "intencionalita"?)

-Jedním z pokusů, jak řešit problém intencionálních stavů, byla tzv. teorie reprezentace (přiznávající těmto stavům, že jsou "vnitřní", a ne behaviorální; v angloamer. světě frekventovaná jako hypotéza "Language of Thought").

-Nejednou se zapomíná na to, že funkcionalismus je vlastně modelem tzv. černé skříňky.

*****

Searle v "The Rediscovery of the Mind" (MIT, 1992) rozlišuje šest teorií mysli, přičemž "funkcionalismus" označuje jako "současnou ortodoxii" (str. 7), s tou charakteristikou, že na mentálních stavech není nic specificky mentálního (str. 6). Teorii, že by mohl mít komputer "myšlenky, pocity a chápavost", pokřtil jako "strong AI" (nebo "computer functionalism", str. 7). Myšlenkový experiment s tzv. "čínským pokojem" (1980, 1982) slouží k vyvracení "strong AI". (Další k Searleovi viz L5.)

Roger Penrose navodil hodně vzruchu do tématiky svými dvěma knihami: "The Emperor's New Mind" (1989) a "Shadows of the Mind" (OUP 1994). Ve druhé z právě zmíněných knih nabízí k analýze čtyři alternativy: "strong AI" (ztotožněnou s funkcionalistickým modelem, přičemž veškeré myšlení je vlastně komputerizací; viz str. 13 a 52; Searle obé odlišuje), "weak AI" (kdy komputer sice může simulovat vědomí, ale takový model nevyvolává uvědomění), dále jako C typ ten, kdy fyzikální aktivita mozku vyvolává uvědomění, jež však nelze náležitě simulovat komputerem (na jiném místě Penrose--viz str. 113--jej charakterizuje jako "částečný funkcionalismus"), a typ D je protipólem výchozího typu A, tím, že uvědomění nelze vysvětlit na podkladě fyzikálních, komputerových aj. konceptů. Penrose podobně jako Searle vyvrací koncepci "strong AI", přičemž si je jist, že mu v tomto směru nevývratně slouží i kvantová mechanika, Gödelovy závěry o neúplnosti a mikrobiologické útvary (mikrotubuly, jež považuje za základní jednotky mozku, nikoli neurony; přičemž si je jist, že právě v mikrotubulech se mohou uplatnit kvantové efekty). - (Další k Penroseovi viz L9 a L10.)

*****

Nu a teď by měla zřejmě začít vlastní úvaha o tom, do jaké míry je možnost redukce "vnitřních" procesů na "vnější" spásonosná, a do jaké míry je vědomí právě tak super-zřejmé jako super-tajemné... (a zda funkcionalismus zůstal jen mlžným oparem nad setrvalým problémem vzájemného vztahu mysli a těla).