Je to 19. století něčím uhrančivé?
mimo jiné: Evropou otřásla Francouzská revoluce
teprve 1815 byla obnovena Střední Evropa
(měla jen DVA státní celky:
Rusko hraničilo se Stř. Evr., ta zas--dík Rak.--s Osmanskou říší)
v půli století už tu byl i "marxismus"!
rostla rivalita mocností při získávání "kolonií"
(na konci 19. stol. už Německo průmyslově předstihlo Velkou Británii)
od poč. 19. stol. přibývá svědectví o možné evoluci ve světě
kategorie ČASu hrozí zlikvidovat:
a) statické představy o Zemi a životě na ní
b) lidsky krotké představy o trvání Země a člověka
postupně se rodí nové vědní disciplíny:
geologie, paleontologie, srovnávací anatomie, embryologie, biogeografie, chemie...
svět je stále "civilnější" ("sekularizace")
náboženská víra (křesťanství) v Evropě se zdá být ohrožena
výzkumné výpravy jsou spojeny s voj. výbojem
(už 1798 s napoleonskými vojáky přišli do Egypta vědci)
(ale také britský kapitán James Cook objevuje a okupuje)
rozvíjejí se muzea; mnohdy spektakulární exponáty
soutěž britsko-francouzská i ve vědě
cesta na lodi Beagle (velel Robert FitzRoy):
Darwin lituje, že v oblasti již. Ameriky byl před ním Alcide d'Orbigny (ale triumfuje s pštrosem, pozdějším "Rhea Darwinii" [překřtěno Johnem Gouldem])
ještě odbočíme...
někdy po r. 1770 byla objevena Fingalova sluj v Hebridách
mezi lety 1780-1820 mnoho kontroverzí kol geologie
jaká je vlastně tvářnost Země? (má "dějiny"?)
1792 bylo možno se dočíst, že článků na mineralogická témata je tolik, jako je sena a slámy v úrodném roce
dědeček Charlese Darwina, Erasmus, roku 1789 v básni Botanic Garden přirovnal Zemi ke stroji
vesměs byly "podivné" nálezy považovány za relikty potopy
(Reliquiae diluvianae od Williama Bucklanda 1823; tento spis měl dokonce přispět k připuštění geologie na univerzitu v Oxfordu, aby se jí mohly doložit “pravdy”Genesis)
po napoleonských válkách začali lidé objevovat krásy Alp ap.
začaly se množit dohady, jak vlastně vznikla žula a čedič
James Hutton: působením horka
týž (Skot) Hutton už počítal s tím, že Země prošla několika navazujícími cykly, ale s delší periodou, než se zatím mělo za to, že země trvá
geologie je věda spřízněná s chemií
Wernerova škola: žula a čedič jsou výsledkem sedimentace (byly dnem oceánu)
r. 1807 byla v Londýně založena Geologická společnost (věnující se stratigrafickým měřením)
ta geologie postupně objevovala ČAS,
a to směrem zpět, do minulosti, jejím prodloužením
od r. 1814 nálezy v Anglii různých druhohorních ještěrů (Ichtyosaurus, Plésiosaurus; v hrabství Dorset)
[poprvé r. 1854 rekonstruovaní dinosauři vystaveni v Londýně--jako symboly imperiální moci průmyslové společnosti; na druhé straně jedinec v konkurenčním prostředí je "takhle maličký!"?]
jen se mělo za to, že takto Bůh vytvořil živočichy v souladu s převládajícími podmínkami prostředí
jenže pak, koncem dvacátých let 19. stol., převládlo přesvědčení, že biblická potopa byla pouze jevem lokálním, a ne totálně celou Zemi postihujícím, a navíc:
dějiny Země nemohou být jen biblicky staré, nýbrž jejich historie je mnohem starší
Charles Lyell: Principles of Geology (1830-33)
navázal na Huttona
je nezbytné vycházet z empirie (nevnášet dohady o "pokroku")
je třeba založit výklad na principu kauzality
je nutno si uvědomit, že dávné podmínky byly radikálně odlišné od soudobých
vyhnout se vysvětlování na podkladě katastrof
fosílie napomáhaly k dataci vrstev:
savci = třetihory, velcí plazi = druhohory...
(paleontologie se zdála být dlouho pochybnou, srovnávací anatomie jakoby dokonce v opozici vůči myšlence evoluce)
[Darwin v The Origin of Species pak věnuje dvě kapitoly paleontologickým námětům]
Georges Cuvier jako srovnávací anatom řešil oříšky s nálezy z okolí Paříže
významným předchůdcem byl Félix Vicq d'Azyr
nejde o potenciální užitek či krásu živočicha
jde o odhalení zákonů ústrojenství živočichů (vnitřní nutnost, nikoli "buffonská" poezie)
[Buffon, 1771: Histoire naturelle des oiseaux]
pečlivě zkoumat jednotl. druhy a rodiny (hierarchie)
s ohledem na tuto morfologickou subordinaci (a koordinaci) orgánů si byl jist, že transformace žijících bytostí je nemožná
každý organismus je (pokud jde o jeho anatomickou a funkční strukturu) nutně tím, čím zrovna je
1795 psal o sibiřském slonu: současní živočichové nemají žádné paralely ve vymřelých druzích
v Thébách jedna mumie ibise jako doklad, že druhy jsou svým utvářením fixovány
rozeznával 4 základní větve: obratlovci, měkkýši, členovci, hvězdice (víceméně v lineárním pojetí, bez náznaků transformačního přístupu)
v práci z r. 1828, o rybách, si byl jist, že jsou jako třída specifické, a nějak je propojovat do vývojové linie mezi další třídy jsou "de vaines spéculations métaphysiques" (Pietro Corsi, Des disciplines aux destins croisés, Les Cahies de SciVie, No. 49/1999, str. 30.)
mezi 1830-32 ještě vedl spor s Geoffroy Saint-Hilairem (stoupencem "filosofické [transcendující] anatomie"; změny zemské atmosféry navodily variace ve vnitřní rovnováze četných živočichů, a tedy transformaci)
po smrti Cuviera 1832 William Whewell se obával, že bude triumfovat Saint-Hilaire a lamarckismus
uklidnil se 1837, ve spise o induktivních vědách
Jean-Baptiste de Lamarck = zakladatel paleontologie bezobratlých (nezmiňuje se o fylogenezi, ač by podepřela jeho teorii transformace)
počítal s tím, že oceány cyklicky v blíže neurčených obdobích zaplavovaly pevninu (vinou toho nelze rekonstituovat historii života)
záhada, jak vlastně původní život na Zemi probíhal, ho ale fascinuje (musel tu být boj o život a vztahy jím navozené)
Lamarck přitom si uvědomuje jistou analogii mezi fosíliemi a jejich současnými paralelami
nakonec mezi 1800-02 uzná myšlenku na spontánní genezi a transformaci druhů (spíš na podkladě srovnávací anatomie Cuvierovy než přímo na podkladě paleontologických dokladů)
přitom nevěří na nějaké dějiny Země nebo života na ní
během těch různých "cyklů" zaplavení a vysoušení povrchu valné rozdíly v biologickém utváření konstatovat nelze
přesto: došlo k základnímu větvení všeho živého
anonymně vyšlo The Vestiges of the Natural History of Creation (1845), od Roberta Chamberse
propojil paleontologii se srovnávací anatomií
fosílie svědčí o progresivním vývoji života
ale pojímá vývoj lineárně
(což kritizoval Richard Owen,
též s využitím arg-tace Baerovy)
(právě Owenovi Darwin svěřil fosílie z Již. Amer.)
kupodivu hned v prvém desetiletí 19. stol. vzniká i embryologie:
Friedrich Tiedemann 1808
Johann Meckel 1821
Antoine Serres 1825-26
savčí embryo se vyvíjí od jednodušších podob postupně do stadia, jenž je každému druhu vlastní
důležitý byl názor Karla Ernsta von Baera:
embryo nereprodukuje všechna stadia forem živočichů z nižší úrovně života
je zde diferenciace a specializace, ale na základě respektu k vývojovému větvení (a k selekci; nikoli linearita!)
tohle recipoval Darwin
(Darwin pak vnímal vývoj embrya jako jistou paměť dějin každé živočišné třídy, jako jistou "rekapitulaci")
Gregor Mendel (1822-84) k dědičnosti (jednotkové faktory, určující znaky: 1869)
představa diskontinuitních změn, na níž pak navázala teorie mutací
nezapomínejme, že se stále dost věřilo, že tento svět tady je kvůli člověku!
1857 v údolí řeky Neander (blízko Düsseldorfu) objevena při zemních pracích kostra, z níž zachráněna aspoň lebka
prof. Schaffhausen: divoké vzezření lebky problematické
Thomas Henry Huxley v Man's Place in Nature (1863) vidí v pozůstatcích opičí rysy, a dospěje k závěru, že nejde o předka člověka (ač píše o evoluci!)
1864: je ražen termín "člověk neandertálský"!
(že by šlo o tvora mezi opicí a člověkem?)
Ernst Haeckel ho nazve Pithecanthropos
pithékos = opice
anthrópos = člověk
pro mnohé jde tu o článek mezi opicí a člověkem,
pro jiné jde jen o jeden druh vymřelých opic...
přitom: Holanďané popsali gibbona a orangutana v 16. stol.
v 17. stol. teprve nepřesné info o šimpanzech
gorila je senzací r. 1860! (Paul du Chaillu, Američan, prodává zkrvavenou a od kulek děravou kůži Britskému muzeu [Janet Browne, L'appel des nouveaux espaces, Les Cahiers de SciVie, No. 49/1999, str. 13])
Huxley: anatomická blízkost gorily a člověka je nápadná
Alfred Russel Wallace se vrátil ze Sarawaku, kde si ochočil mladého orangutana. jehož "dětská" přítulnost mu napovídá, že je to blízký příbuzný člověka
(na konci života razí hypotézu, že člověk pochází z Dryopitheka [popsán E. Lartetem r. 1856; geolog. stáří 19 až 12 mil. let; viz J. Beneš, Člověk, mf 1994, tab. IX; za přímého předka člověka dnes považován není, ač vykazuje jistou podobnost s pozdějšími hominidy i dnešními lidoopy])