Jak jsme  se  si zacyklili vleže

Před hrou

Vloni jsem si vybíral kolo, což nakonec skončilo koupí lehokola. Na jaře jsem si na Rozjezdu vyzkoušel, že na lehokole jde absolvovat i šifrovačku. Přemýšlel jsem o tom, že by bylo zajímavé udělat tým jen z lidí na lehokolech. Existenci Zacyklení jsem sice vedl v patrnosti, ale nemyslel jsem si, že bych měl čas a chuť se vláčet s kolem do Prahy. Nakonec to ale nějak vyšlo, a tak jsem přemýšlel, s kým na hru jít.

Z mého domovského coredumpu nikdo nejevil zájem, a na stránkách hry není diskusní fórum. I zeptal jsem se orgů a Vašek moji nabídku přeposlal některým týmům. Nikdo se mi ale neozýval, a tak jsem se zeptal ještě abpopy, se kterou tradičně chodívám na Svíčky. Ale bohužel měli jinou akci. Reagoval až Petr, který navíc přislíbil v případě hezkého počasí účast své přítelkyně Kristýny. Oba mají lehokola, a tak se původně šílená idea čistě lehokolového týmu stala reálnější. Ještě ve středu vypadá na Yr.No předpověď pro Prahu na neděli pozitivně, a tak se pár hodin před termínem registrujeme pod kreativním názvem Lehotým. Ještě někde sehnat přilbu.

V sobotu večer montuju nosič na auto a vyjíždím směrem na Vysočinu. Cestou jsem pochopil, proč tolik týmů mělo letos problémy dorazit na start Svíček. Těch uzavírek je tam fakt hodně. Nakládám Petra, další dvě lehokola a basu, a vyrážíme ku Praze. Začíná pršet a předpověď na neděli je taky deštivá. Do Prahy dorážíme někdy kolem půlnoci. Vyskládat a zamčít kola, a můžeme ještě tak šest hodin spát.

Cesta na start

V neděli ráno prší až lije. Navigace odhaduje cestu na půl hodiny, ale nebere v úvahu červenou na semaforech. Dorážíme těsně před devátou a přemýšlíme, kterým směrem těch 100 metrů od železničního podjezdu to má být. Nejednoznačné určení míst se s námi pak táhne celou hru. Naštěstí jsou všichni přímo v podjezdu. Běžím nafasovat startovní obálku:

- Ahoj, my jsme Lehotým.
- Fakt? A máte i lehokola?
- Jo, máme lehokola.
- A všichni máte lehokola?
- Jo, všichni.
- Hmm. Jste tři, telefonní číslo souhlasí. Jo a s váma je ten Yenya?
- To jsu já, těší mě :-)

A jdeme sundávat kola z auta. Z protějšího domu vyleze člověk a nadává že se tam roztahujeme a že tam nemáme co dělat. Slibujeme, že za chvíli odjedeme. Auto na tom parkovacím místě ovšem necháme, a já si během celé hry živě představuju, co všechno mi s ním ten člověk provede.

Start

Když znovu dorazíme na start, obálky už jsou otevřené a místo v podjezdu plně obsazené. Luštíme na dešti ve stoje, naštěstí to jde rovnou číst. Ještě diskuse jestli po silnici nebo po cyklotrase, a vyjíždíme. Cestou si ještě vzpomenu, že je třeba vynulovat tachometr. Na to že lije jako z konve se jede docela dobře. Mám pocit že předjíždíme víc týmů, než kolik předjíždí nás.

1. Veleň, konec žluté

Na konci žluté marně hledáme šifru. Kolem je spousta týmů, přijíždějí další, a od pohledu odcházejí se zadáním. Až pak si všimneme, že modrá složka koluje mezi lidmi. Teprve později si uvědomíme, že je třeba do složky k zadáním zapisovat svůj příchod. Tímto se omlouváme organizátorům za nezapsání se na několika prvních stanovištích. Odjíždíme luštit do vesnice. Dvojková soustava z toho přímo kouká, teď jen vyzkoušet všechny možnosti interpretace bílé a černé a čtení od kraje nebo od středu koleček. Hotovo.

Cestou si nás fotí orgové z auta. Postupně zjišťuju, jak moc je hlavová opěrka lehokola nekompatibilní s přilbou, kterou jsem si kvůli hře narychlo vypůjčil. Od příštího stanoviště se pak přilba veze na brašně. V Poleradech jen těsně nestihneme zabrat gauč pod stříškou na terase obchodu, ideální to luštící místo.

2. Polerady, hřiště

Podivná tabulka. Proč je to celé zešikma? A ty čárkované čáry zřejmě budou nějak pasovat na mapu. Podivná písmena, a co je horší, občas mezi nimi i číslice. Děláme frekvenční analýzu (rozložení fakt nerovnoměrné, a to i číslic; strašně mockrát je tam H), až Petra napadá, že EE na dvě políčka je morseovka. Zapisujeme tečky a čárky, a nakonec vybarvíme čárky. Kristýna objeví místo v mapě, kam obrázek pasuje, a to i ve správné orientaci. Naznačené cestičky ovšem nevidíme v žádné mapě ani v leteckých snímcích Googlu. Ten pocit "možná jsme to vyřešili, uvidíme až tam dojdeme" fakt nemám rád. Podle mě by dobrá šifra měla mít aha-efekt: měl bych poznat kdy jsem ji vyřešil, a vědět co přesně mám dělat potom.

Cestou lije jak z konve, tým před námi odbočuje směrem k nápovědě. Dojíždíme do Brandýsa. Pak přes most a podél řeky po polní cestě. Déšť pokryl cestu centimetrovou vrstvou jemného blátíčka. Spolu s vyjetými kolejemi je toto pro mé hladké pláště smrtící. Skládám kolo i sebe do bahna, a jak se ukáže, není to ani zdaleka naposled. Pak se složím ještě při pokusu o rozjezd, když mi podklouzne noha. Necháváme kola u řeky a jdeme pro šifru.

3. Proboštský rybník

Dlooouhatánský text. Kristýna si všímá chybějících mezer za tečkami. Některé věty jsou evidentně nepravdivé. Ale přece to všechno nemůžeme vědět nebo hledat na Internetu! Nějaké další indicie? Nic. Nejsme už na mapě kterou jsme dostali? A hele, na druhé straně je text, a některé věty jsou podezřele podobné těm ze zadání. Přemýšlíme jestli jde o uvedeno/neuvedeno v textu anebo o pravdivé/nepravdivé. Nakonec z toho nějak vychází SUDOHLAV...PREJEZD v morseovce. Podle mapy je tady vesnice Sudovo Hlavno, akorát je dál než bychom asi chtěli. Navíc tam není žádná železnice. Nesmyslné tečky a čárky uprostřed.

Přichází asi jediná naše vážnější chyba. Zmatek uprostřed řešení doplňujeme na SUDOHLAV6KMPREJEZD a hledáme v mapě přejezd šest kilometrů od Sudova Hlavna. Bohužel tam trať s přejezdy je, a docela blízko. Navíc ne úplně jednoznačné určení stanoviště odpovídá dosavadním zkušenostem s hrou, takže vyrážíme. Po několika navigačních chybách nacházíme ten správný přejezd a u něho ani šifru, ani luštící týmy. Vytahujeme zadání a aplikováním zvýšené pečlivosti dostáváme správné řešení SUDOHLAVENSKAPREJEZD. Jedeme po silnici podél trati, naštěstí to není až tak daleko. Odhadujeme, že jsme tady ztratili tak tři čtvrtě hodiny.

4. Sudohlavenská, přejezd

U přejezdu, který vlastně nebyl ani na mapě, ani ve skutečnosti (jak nás ostatně varovala pravidla) dostáváme sušenky kurzívou a informaci, že jsme asi tak šestí. Několik týmů tady ještě sedí. Potkáváme dalšího lehokolistu, kolo odhaduju na AZUB 5.

Spousta čísel a tenké křížky, které naznačují velmi přesné umístění. Menší čísla spíš vlevo nahoře, větší spíš vpravo dole. Největší číslo je 61. Počítám jestli od jedničky do 61 jsou použita všechna, u 27 mě to přestane bavit a prohlašuju, že asi jsou všechna. Zkoušíme měřit úhly a délky. Nic rozumného nevychází. Proč je to celé na šířku, i když rozměrově by se to na papír lépe vešlo na výšku? Hele, šedesátka tady nikde není. Zjišťujeme, že chybí čísla 52, 54, 56, 58 a 60. Ale proč zrovna tato čísla? Že by se měla nějak dopočítat jejich pozice, a to by nějak dalo řešení? Samá voda, obrazně řečeno.

Vychází slunko. Hurá! Během chvilky je půlka oblohy bez mraků. Chytá mě křeč do nohy. No nic, už jsme tady dlouho a týmy před námi odjely směrem k nápovědě (zčásti asi směrem k další šifře, ale v té době netušíme, že to vede stejným směrem). Cesta je zajímavá, ale i tady je občas klouzací vrstva bláta. Podnikám průzkum kaluže zblízka a při pádu si roztrhnu kalhoty. Příště beru jiné pláště než cestovní Marathony.

Nápověda ke 4, kříž mezi Hlavny

Nápověda u křížku s lavičkou na sluníčku. Ideální. Ruleta: chybí tam malé a velké nebo sudé a liché? Aha, liché zvlášť a sudé zvlášť. Na to nás měl navést ten chybějící konec sudé řady. Jsme trubky. Ale co s tím? Znovu měříme délky a úhly tentokrát u sudých a lichých zvlášť. Nic. Nakonec Petr zkusí body propojit a máme to. Nějakou dobu nevěřím že to je fakt koňská hlava, ale jsem přehlasován. Přichází další tým. Odjíždíme a přenecháváme jim lavičku.

5. Kóta Kobylí hlava

Parkujeme u silnice, pro šifru jde Petr sám. Vrací se už s postupem řešení: "Tady píšou SOUCET, a když sečtu první písmena pod sebou, vyjde T. To by šlo, ne?" Výborně. Počítáme součet prvních dvou řádků. Pak přičteme třetí. Pak odečteme s pomocí kalkulačky trojnásobek čtvrtého. A jsme tam kde jsme byli. Už během dekódování posledního řádku mě napadá, že asi budeme chtít utopit svůj žal v řece, jak doporučovala ta podivná věta na konci pravidel. Nikdo mi nevěří, a ani já tomu moc nevěřím. Ukazuju větu z pravidel.

Řeka je odsud asi pět kilometrů. Znamená ale "nejkratší cestou" vzdušnou čarou, po cyklostezce, po turistické značce nebo po silnici? A kde na tom asi dvoukilometrovém úseku, který si lze představit pod zakončením té nejkratší cesty, máme hledat? Volíme cyklostezku s tím, že pokud bude sjízdná červená značka, pojedeme poslední úsek po ní. Do cesty se nám ale staví dopravní značka "silnice pro motorová vozidla", a tak cyklostezku vzdáváme a jedeme po normální silnici. Po hře zjišťujeme, že podle mapy.cz se skutečně na cyklostezku odbočuje až z nájezdu na dálnici. To jsou mi vychytávky.

Dojíždíme na silnici podél řeky. Podle mapy by tudy měla od silnice scházet červená značka k řece. Cesta končí plotem a vchodem na zahradu. Místní paní říká, že přístup k řece tady není, leda bychom šli až k mostu. Most je daleko, zkoušíme opačný směr. Na začátku Skorkova je fakt sjezd až k řece, ale šifra nikde. "Utopte svůj žal" – nemůže to znamenat spíš hospodu u řeky? Žal se přece utápí v alkoholu nebo tak nějak. Hospoda tam je taky, ale má zavřeno. Koukáme do zadání a nic nevidíme. "Nejkratší cestou k řece" – nemůže to znamenat, že další stanoviště bylo někde cestou, a ne až u té řeky? Ale která z těch cest je teda nejkratší? Rozhodujeme se zajet pro nápovědu, i když se z ní nejspíš nic nedovíme, a pak vzít záchranu. Plánujeme se cestou stavit u toho mostu, ale to je o dost dál, než by mělo být to nejbližší místo řeky od posledního stanoviště. Kousek od mostu vidíme červenou značku, a sestupujeme k řece po ní. Hurá, další zadání! Asi nejhorší dohledávka celé hry.

6. Břeh Jizery

Kolečka a křížky. Piškvorky? Ale rozměry hracího pole 8x66 jsou podivné. Tady na začátku to trochu vypadá jako mapová značka kostela. Ve sloupcích je symbolů skoro stejně. Co to takhle nechat spadnout dolů? To bude ono. Ještě máme šanci to do limitu stihnout. Jedeme.

Na rozbitém asfaltu těsně před soutokem nadskakuju, až mi několikrát spadne brašna z kola. Asi potřebuju nové brašny – lépe uchycené a taky nepromokavé.

7. Soutok Labe a Jizery

U soutoku je krásně. Sedí tam jeden tým, ale rychle odchází. Rozbalené krychličky. Vystříhat a slepit. Všímám si protilehlých písmen AB, BC, CD, DE, EF, FG. To určí pořadí kostiček, zbytek se bude číst. Nakonec ani neslepujeme. Křižovatka cest mezi obcemi Zápy a Zeleneč. Balíme a jedem, ještě teoreticky můžeme být do limitu v cíli. Ale kam vlastně jedeme? V jedné mapě jsou křižovatky dvě, ve druhé žádná. Nebo se těmi cestami myslí silnice? Zase vyluštěná šifra, u které není jasné kam se má jet.

Cestou mě chytají křeče do nohou, několikrát zastavuju. Zajímavé, že se mi to stalo akorát na dvou přesunech, a to aniž bych nějak cítil únavu. Předtím ani potom ne. U silnice Zápy-Mstětice potkáváme vracející se tým: cyklostezka z mapy v reálném světě vůbec neexistuje, je tam jen rozorané pole. Jedeme do Mstětic, ale nevíme kam odtud. Rozhodujeme se vyzkoušet ještě druhou z křižovatek z mapy. Cesta je rozbitý asfalt. Petr najíždí v hluboké kaluži na nerovnost, padá do vody a ztrácí tachometr. No aspoň nejsem za nešikovného sám. Kristýna a já jedeme napřed k dalšímu stanovišti, Petr prohledává vodní hlubiny. Tachometr se naštěstí nakonec našel.

8. Křižovatka cest Zápy-Zeleneč

Zadání vyzvedáváme v 17:55 a rovnou čteme řešení, jak ostatně samo zadání doporučuje. Do cíle je ještě několik kilometrů, bohužel to do konce hry nestihneme. Chyba se Sudovým Hlavnem a čas ztracený dohledáváním teď zamrzí. No nic, i tak jedeme do cílové hospody.

Cíl v Horních Počernicích

V cíli debatujeme s orgy a počkáme si i na vyhlášení výsledků. Tři týmy to stihly včas. Podle předposledního stanoviště jsme skončili odhadem okolo pátého místa. Pak se rozloučíme, Kristýna s Petrem jedou na metro a já už za tmy jedu zpátky na start pro auto. Naštěstí bylo v pořádku.

Epilog

Déšť určitě udělal trasu obtížnější než by byla za sucha. Proti letošnímu Rozjezdu byly šifry o kousek jednodušší a trasa delší a náročnější, což určitě není na škodu – na Rozjezdu jsem měl pocit že jsem primárně na šifrovačce, ale na kole si zas tak moc nezajezdím. Na Zacyklení jsem ujel asi 75 km (trasa hry, nějaké to bloudění, jedna nápověda a cesta z cíle zpět na start). Jelo se dobře a navíc mám pocit, že jsme mezi týmy patřili na přesunech spíš k těm rychlejším.

Jedinou problematickou částí tak pro mě zůstává nejednoznačné určení stanovišť, zvlášť když organizátoři sami píší, jak jim nejednoznačnost šifer na jiných hrách vadí. Na šifrovačkách mě baví luštění i navigování k vyluštěnému cíli. Dohledávání přibližně zadaného místa ale nikoliv.

Děkujeme za zajímavou hru a gratulujeme vítězům. Já navíc děkuju Kristýně a Petrovi za pěkně strávenou neděli. Tak třeba zase někdy, nejlépe opět vleže.

Jan "Yenya" Kasprzak, fotky kromě té první Petr Pospíšil