Jaké hardwarové zařízení jsou Linuxem podporovány lze zjistit na Internetu (například stránka http://sunsite.unc.edu/LDP/HOWTO/Hardware-HOWTO.html by měla obsahovat kompletní seznam hardwaru, který je podporován v Linuxu).
Pro počítače které kompatibilní s počítači IBM PC je třeba:
Hardwarové nároky se mohou lišit i u různých distribucí (např. RedHat vyžaduje minimálně 8 MB operační paměti).
Než začneme instalovat je třeba si vybrat distribuci. Je možné vzít jádro Linuxu spolu s několika programy a sestavit si kolem nich vlastní distribuci. Většinou však použijeme nějakou již hotovou.
Několik nejznámějších distribucí:
Dříve než se pustíme do samotné instalace je vhodné si zjistit co nejvíce informací o počítači na který budeme Linux instalovat:
Pokud instalujeme počítač, který instalujeme bude připojen k IP síti musíme ještě znát:
Některé distribuce obsahují i program, který nám pomůže s vytvořením butovací diskety. Ale vždy tomu tak není. Obecně k vytvoření butovací diskety potřebujeme (kromě prázdné diskety (3.5" HD) soubor s jejím obrazem (dodáva se s danou distribucí a je jasně pojmenovaný nebo jistě najdete nějaký indexový soubor, ve kterém bude uvedeno, který obraz použít) a počítač s již instalovaným Unixem případně Dosem (pokud disketu vytvaříme pod Dosem potom ještě například program rawrite).
Vytváření butovacích disket pod:
cp boot.img /dev/fd0
dd if=boot.img of=/dev/rfd0a bs=1440k
rawrite -f boot.img a:
Někdy je třeba kromě butovací diskety vytvořit i tzv. root disketu. Postup při jejím vytváření je shodný s vytvařením butovací diskety.
Linux musí mít jeden diskový oddíl označovaný jako kořenový (mountovaný jako '/'). Minimální velikost kořenového oddílu je závislá na distribuci (instalovaných součástech), počítejme však s alespoň 100 MB.
Další diskový oddíl by měl být určen pro virtuální pamět. Optimální velikost tohoto oddílu je závislá na velikosti RAM a pevného disku. Doporučuje se, aby tento oddíl měl oproti RAM zhruba dvojnásobnou velikost (ve většině distribucí omezeno na max. 128 MB). Pokud však máme malý pevný disk je můžeme udělat tento oddíl menší.
Pokud nám ješte zbýva volné místo na disku můžeme na něm vytvořit '/home' a '/usr' svazek.
V ideálním případě nyní stačí vsunout do mechaniky butovací disketu a spustí se nám instalační program (musíme mít samozřejmě správně v Biosu nastaveno pořadí butování).
Většina nových distribucí má kromě instalačního programu v EGA režimu i o něco komfortnější instalační program v X window systému. Pokud ho chceme využít pak musí Linux správně detekovat typ grafické karty a myši (případně musíme nastavit ručně). Používání X window systému, ale samozřejmě zvyšuje nároky na počítač. Tyto instalační programy se od sebe liší pouze svým prostředím (interface).
Specifikovat nastavení parametrů hardwaru před načtením jádra můžeme udělat napsáním těchto parametrů za jméno jádra při butování (toto se používá pokud instalační program není schopen správně určit používané zařízení (například nedetekuje SCSI řadič)).
Předávání parametrů má tuto syntax:
kernelname <parameters>
Nyní musíme donastavit parametry u diskových oddílů (případně máme možnost disk ještě přerozdělit). U každé distribuce by měl být k dispozici program fdisk. Je nutné zejména nastavit správný typ souborových systémů na jednotlivých oddílech (kořenový oddíl musí být Linux Native Filesystem a oddíl pro virtuální pamět typu Swap Filesystem).
Nyní zbývá pouze přiřadit jména diskovým oddílům. Instalační program by poté měl nakopírovat souboryLinuxu na váš disk.
Abyste nemuseli při každém startu používat spouštěcí disketu nainstalujte si i program LILO, který zajistí, že se Linux bude butovat z pevného disku jako ostatní operační systémy.
Pravděpodobně za vás síť nakonfiguroval instalační program (samozřejmě jste mu museli zadat hodnoty - IP adresu, síťovou masku, ...).
Poměrně snadno lze konfigurovat síť v programu linuxconf.
Pokud nemáme síť z nějakého důvodu nastavenou můžeme si rozhraní a směrovací tabulku nakonfigurovat sami. Slouží k tomu příkazy ifconfig a route s patřičnými parametry (tyto je však třeba spouštět po každém startu systému proto je vhodné umístit je do startovacích souborů - odkud se dají vyčíst i skripty používané v jednotlivých distribucích ke konfiguraci sítě).
Například v RedHatu je to skript /etc/rc.d/init.d/network (v Debianu /etc/init.d/network)