Instalace systému

Lukáš Hejtmánek, xhejtman@fi.muni.cz


Obsah


Jak instalovat UNIX

Start jádra z instalačního média

V dnešní době obvykle CD. To je většinou bootovací, tak stačí vložit, restartovat počítač a sledovat, co po nás chce instalační program. Pokud máme smůlu a distribuce neumí bootvat z CD, pak musíme obvykle vytvořit bootovací diskety, jedna obsahuje jádro a druhá obraz ramdisku. Další možnost, pokud máme op. systém DOS nebo Windows, je pomocí loadlin nahrát jádro a ram disk a začít instalaci (Red Hat).

Pokud nevlastníme CD, lze instalovat ze sítě nebo z pevného disku. Některé distribuce pro takovou instalaci vyžadují tzv. supplementar disc, který si musíte opatřit. Jak a kde je v takové distribuci popsáno.

Rozdělení disků na oblasti

Výběr diskového oddílu, kam budme instalaci provádět. Pokud žádný vhodný oddíl nemáme, vytvoříme ho pomocí programů k tomu určených: fdisk(8), divvy(8), disklabel(8). Vřele doporučuji vyhradit nativní oddíl, běh systému bude podstatně rychlejší. (Lze někdy instalovat i na na FAT, ale za cenu snížení výkonu a diskové kapacity) Některé distribuce si vynutí vytvoření odkládacího prostoru a to i v případě, že máme dostatek paměti. U distribuce Red Hat je nutné dát pozor na velikost paměti, ve verzi 7.0 zabírá instalační program úctyhodných 28M RAM, proto je vhodné po vytvoření odkládacího prostoru jej hned aktivovat (viz mkswap, swapon ).

Vytvoření souborových systémů

Pokud instalační program sám nenabízí vytvoření souborových systémů, je třeba to udělat ručně pomocí mkfs(8), newfs(8), mke2fs(8)

Počáteční koncigurace hardware

U komerčních unixů je potřeba vytvořit jádro pro nový systém. U linuxu se instalační program jen zeptá zda máme PCMCIA nebo SCSI zařízení. U posledních distribucí Red Hat si vesměs vše nadetekuje sám.

Instalace jednotlivých částí systému

Zde se musí každý sám rozhodnout, co potřebuje instalovat. Někde bývá k balíčkům nápověda, někde je možno vybrat okruhy (devel, publishing, X Window system..) a pak dále potvrzovat jednotlivé balíčky. Začatečníci by měli zůstat jen u vybírání okruhů, pokud se přece jen rozhodnou pro jednotlivé balíčky, ať se řídí heslem if unsure say yes. Některé balíčky nelze nainstalovat pokud nejsou nainstalované jiné -- tzv. závislosti mezi balíčky. Instalační program se obvykle zeptá, zda má sám doinstalovat potřebné chybějící balíčky.

Post-instalační konfigurace systému

Týká se přidělení jména počítače, domény, konfigurace sítě, zavaděče jádra, časové zóny, systémového hesla, X Window systému, myši, přidání dalších uživatelů a podobně. Konfigurace sítě bude popsána níže pomocí ifconfig.


Tímto by měla být instalace ukončena, zbývá restart a první přihlášení do systému, obvykle jako root, buď bez hesla nebo s heslem, které bylo zadáno u instalace. Po instalaci je vhodné nastavit čas poslední modifikace všech souborů na nějakou rozumnou hodnotu, když to za nás neudělá instalační program nebo systém správy balíčkům, a, pokud jsme paranoidní, vytvořit kontrolní součty souborů a zálohovat nově nainstalovný systém na vnější zařízení.


Rozdíly mezi distribucemi

Zde se omezíme na srovnání pouze distribucí Linuxu(tm).

Red Hat

Red Hat je v dnešní době asi nejoblíbenější distribuce, zřejmě díky poměrně jednoduché instalaci. Jeho hlavní nevýhodou je poměrně velká náročnost na harware, zejména v posledních verzích a rovněž to, že balíčky zahrnují více programů najednou, nelze tedy pečlivě vybírat, co nainstalujeme. Obsahuje systém správy balíčků -- RPM, díky kterému je snadná údržba systému. Je vhodná pro začátečníky, zejména díky grafické instalaci, i když existuje i jednodušší distribuce (Corel Linux).

Debian

Debian je velmi neobvyklá distribuce, je dílem dobrovolníků. Základ distribuce tvoří pouze 100% Open Source aplikace, proto chybí například KDE. Nicméně mimo základ je vyhrazen adresář non-free právě pro aplikace, které nemají GNU licenci. Instalační program je stále v textovém režimu, proto není příliš hardwarově náročný. Debian má svů vlastní systém správy balíčků, manipulace se provádí pomocí utilitky dselect, která je, dle některých, poměrně neintuitivní až zmatená, tedy pro člověka zvyklého na Red Hat. Tato distribuce je vhodná spíš pro uživatele, kteří již měli s Unixem či Linuxem co dočinění.

Slackware

Slackware patřil před několika léty k nejpopulárnějším distribucím. U Slackwareu je trochu odlišná instalace, po nabootovaní z CD se objeví stránka s nápovědou a prompt pro přihlášení. Po přihlášení jako root je potřeba rušně rozdelit disk, vlastní instalace se spouští příkazem setup. Rovněž slackware má textovou instalaci, což ho dělá vhodnou distribucí pro hw slabší systémy. Specialitou slackwaru je tzv. Live filesystem, kdy je Linux už předinstalovaný na CD a pak stačí jen 10MB velka partice na konfigurační soubory a symbolické linky. Mě osobně se však tohle nikdy nepodařilo rozjet. Velkou nevýhodou slackwareu je, že stále postrádá systém balíčků, takže se velmi nepohodlně upgraduje. Není přiliš vhodný pro začínající uživatele.

Konfigurace sítě

Pro konfiguraci sítě bude potřeba zjistit některé základní informace. IP adresu počítače, pokud bude použita statická IP adresa, k ní masku podsítě (NM), adresu sítě -- lze vypočítat IP and maska podsítě, broadcast adresu (BC) -- rovněž lze vypočítat IP or not maska podsítě, adresu brány (Gateway), a adresu DNS serveru.

Základní program pro konfiguraci sítě je ifconfig. Nagonfigurujeme 2 rozhraní. lo a eth0 a případně další, pokud jsou k dispozici. # ifconfig lo 127.0.0.1 netmask 255.0.0.0 nakonfiguruje loopback rozhraní, tedy obvykle virtualní rozhraní na sebe sama. # ifconfig eth0 IP netmask NM broadcast BC nakonfiguruje první síťovou kartu. Aby síť fungovala, je potřeba nastavit směrování, k tomu slouží program route. V běžné síti je potřeba nastavit jen bránu pro spojení s jinou sítí, obvykle s internetem. Provedeme pomocí # route add default gw Gateway.

Poslední částí konfigurace sítě je resolver -- mechanismus pro překlad doménových adres a IP adres. /etc/resolv.conf obsahuje nastavení nameserveru a domény. Například:

domain ascs.muni.cz
searhch ascs.muni.cz fi.muni.cz
nameserver 147.251.60.1
nameserver 147.251.48.1
Nakonec rozhraní zaktivujeme # ifconfig lo up a # ifconfig eth0 up.

Red Hat

Nastavení sítě se nachází v /etc/sysconfig/network kde je jméno počítače a směrování. Konfigurace rozhraní se nachází v /etc/sysconfig/network-script/ifcfg-*. Samotná síť se aktivuje skriptem /etc/rc.d/init.d/network start. Na konfiguraci sítě existuje frontend v grafické podobě netcfg.

Debian

Nastavení sítě se nachází v /etc/init.d/network kde je IP adresa, maska sítě a implicitní routování. Jméno počítače se nachází v /etc/hostname.
Copyright (C) 2000 Lukáš Hejtmánek, Jan Kasprzak (přednáška UNIX programování a správa II)