Sedíme spolu na zídce starý kašny, nohy si mácháme ve studený vodě. Je sice půl čtvrtý ráno, ale teď na konci léta a světa je horko i touhle dobou. Ve tmě na druhým konci náměstí stojí velký černý auto, kolem něj pár stejně černejch týpků poslouchá nějaký to ruc-duc. V ne zrovna průzračný vodě kašny se chladí náš poslední lahváč a zbytek z flašky rumu.
Sedíme a kouříme, nemáme extra chuť ani sílu mluvit. Pohledy máme zapíchnutý do neklidný hladiny, občas něco hloupýho prohodíme a pak se strašně dlouho smějem. Držíme se kolem pasu, což je u nás fakt co říct.
Zejtra...vlastně už dneska, vlastně už za pár hodin se oba rozjedem pryč. Já pojedu do velkýho světa, odkud se do týhle díry budu vracet tak jednou za měsíc, ona do ještě většího světa, odkud se bude vracet...asi jen na Vánoce. Ještě před tejdnem jsem byl pevně rozhodnutej jet s ní. Vysrat se na všechno i na všechny a jet makat. Vydělat si. Fuck off školo. Naštěstí nás oba naše společný svědomí nafackovalo, a v okamžiku, kdy jsem jí šel říct, že s ní nepojedu, mi volala, aby mi zakázala odjet...
Odhodim cigáro, ona po chvíli taky. Zase kecáme o hovadinách, ale to důležitý pořád zůstavá nevyřčený. Teda jestli fakt je co říct. Oba cejtíme, že něco jo, ale... Jasně, vím, co si myslí. Vždycky vím, co si myslí. A ona ví, co si myslím já. Není právě tohle nakonec náš nějvětší problém? Kdybych jí řekl, že mě nikdo nedokáže tak rozesmát, tak rozzářit, jak to umí ona, co by to udělalo? Ksakru, já ani nevím, jestli chci, aby to něco udělalo...
Sáhnu pro to pivko a otevřu ho o hranu kašny. Napiju se první, pak jí flašku podám. Je to sice detail, ale právě tak se pozná, že má člověk někoho vážně rád. Když se s nim rozdělí o pivko. Ježiš to jsou fakt blbosti, nad čim přemejšlím. Pozná to. Přestanu ji objímat a nechám svý rty dotknout se jejích. Netuším, kdo z nás má v tu chvíli vyděšenější pohled...tady něco nehraje. My? Tohle?
"Bude se mi stejskat, Verri."
Tahle holka jednou v hospodě strašně pateticky vyčítala svejm kámoškám, že fakt je možný, že jsme spolu jen kámoši. Mě zas nikdo nevěří, že jsem s ní nespal. Ostatně něco takovýho má každej, ne?
Abych spláchnul to trapný ticho, otevřu zbytek ruma a napůl ho dopijem...
A co bude dál? Chytneme se za ramena a za zvuku toho úžasnýho akordu há sedum, hranýho tím neobvyklým úchytem s tlumenýma dvěma horníma strunama, jak to dělam asi jen já, se chytneme za ramena a půjdem lítat po planetách...