"Poď, schováme se pod markýzu támdle naproti", zatahala ho za rukáv, rozhlédli se přes provazce deště napříč silnicí, přeběhli potoky vody a schovali se. Pod markýzu hotelu Smutek. Nestáli tam ani minutu, když vyšla ze dveří žena. Nesla v ruce provaz a něco, co vypadalo jako kniha. Stála před popelnicí na dešti dobrých pět minut. Vypadalo to, jako kdyby v té knize dokonce listovala. Po chvíli obojí hodila do odpadu a zašla dovnitř, aniž by dala najevo, že si jich všimla.
Hotel Smutek, který leží někde na rozhraní Vinohrad a Nového Města, patří k důchodcům mezi domy. Za první republiky ho postavil obchodník s klenoty a později s nemovitostmi Karel Smutek. Opatřil mu krásná zdobená okna a balkonky, střechu s vikýři a velký impozantní vchod. Po válce zde byla zřízena ubytovna pro mládež a postupně byl zdola oblečen do nevkusných obdélníkových leštěných dlaždic světlé barvy, krásná malá umyvadla nahradila velká, na ocelových podpěrách. Vždy usměvavého kníratého vrátného vystřídala nevrlá, kníratá vrátná. Když přišel čas, aby se cihlový důchodce dostal zase do rukou, které by ho opečovávaly tak, jak se na jeho věk sluší, připadl do rukou lhostejných majitelů, kteří z něj léta špíny smyli jen ledabyle.
Minete-li směrem z hlavní třídy skupinku štamgastů, postávajících před místním asijským krámkem s potravinami, kteří v půl desáté ráno slézají již po třetí do dna propasti Zlatavého Moku, a dáte se lehce doprava, vaše okolí vás zajisté něčím překvapí. Mezi řadou domů po levé i po pravé straně stojí jen jeden jediný dům, jenž není ozdoben fasádou z rychleschnoucích sprejů. Svítí zde jak maják v noci. Nikdo neví, čemu vděčí za to, že umělcům vždy dojde barva na okolních zdech. Nestalo se nikdy, že by ho museli čistit. Natož aby měli od čeho.
Nuže směle dál honosnými dubovými dveřmi, zaberte za černou plastovou kliku a navykejte tmě. Kde dřív kárala vrátná za pozdní příchody, rozeznají mžourající oči stěží cedulku, co tu už visí nejspíš léta. Kdybyste měli světlo, přečetli byste si ji. Stojí tam: Přijdu hned. První ze smyslů bude vybičovaný k zlosti Ódou na radost, Ludwiga van, která mírumilovného a příčetného člověka dokáže vybarvit doběla, když dříve či později ve špatně osvětlené chodbě narazí do umně postavené překážky, kdysi představující snad krabici na gramofon či objemný kufr.
Světlo na konci tunelu prý znamená naději. Tady by sémantologové museli hledat synonymum pro naději v lokálu čtvrté cenové skupiny, jenž se honosí názvem Restaurant Hotelu Smutek, a který je překvapivě otevřený.
Spíš jakoby se ještě nikdy nezavřel. Jak zklamané budou oči, těšící se konečně na světlo, když si po vstupu do místnosti budou muset začít zvykat na tmu novou, tentokrát tvořenou závoji z cigaretového dýmu. Ticho. Sem tam pár vět. Z mlhy se noří první obrysy návštěvníků, ubytovaných, vágusů a ztroskotalých životních existencí, chcete-li.
Se slovy "musim se vysrat", se od nejbližšího stolu zvedne nejzoufalejší z nich. Ruda Vozka, který se živí prodejem kýčovitých suvenýrů a předraženého občerstvení turistům v lokalitách blízko centra, kam zrovna ten den policie nezavítá. Je to člověk pevného charakteru a řádu. Když se vyhrabe z kocoviny, tak se vždy za pět jedenáct postaví s provizorním stánkem na ulici, aby se přesně v půl páté s náporem turistů rozloučil pozdravem "děte už do prdele", sbalil si svých pár cetek, výdělek, co mu taktak pokryje živobytí, a šel se opít. Ruda obývá pokoj 43 v posledním poschodí už asi tak stejně dlouho, jako cedulka u dveří okenní tabulku. Na nájem se zmůže snadno. Poté, co tam museli již čtyřikrát měnit matraci, protože od krve se špatně čistí, tam nikdo bydlet nechce. První tři prostitutky, co ji svou - rozhodně ne panenskou - krví pokřtily, vyvolaly velký rozruch. Pasáci zuřili, když přišli o zdroj příjmů a donutili dokonce policii rozjet pátrání. Na nic se nepřišlo, a když do krevního fondu číslo 43 přispěl i cizinec, který se v nabídce pražských ubytovacích zařízeních rozhodně nevyznal, po vrahovi jakoby se slehla zem.
"Ty krávo zkurvená, počkej já tě zabiju! Dostaneš přes hubu, co proto! Počkej!", obvyklý sortiment tří vět dával najevo, že toho večera přišly Zedníčkům dávky a výplata a žena si přepudrovala zmodralý obličej, aby se mohla stavit ke kamarádce na kafe a aby se jako obvykle vrátila pozdě. Takže když v pět odpoledne usedla ke stolu v Restaurantu, tak už mezi ním a barem pendloval s napřaženou rukou a panákem její muž jak metronom a uzemňoval ji neobvyklou slovní zásobou, která dávala utahané kuchařce v kuchyni najevo, že musí dát namrazit led, aby se pro něj ráno mohla Zedníčková s černými brýlemi a kapesníkem přes tvář a větami o tom, jak ji bolí zub a jak chce manžel led do limonády, zastavit.
Ještě než se ráno vydala na potupnou cestu ze schodů, tak ji ze dveří vyprovodilo obvyklé "Počkej až dorazí další výplata. Pak se dáme konečně dohromady a odstěhujeme se do doopravdickýho bytu. Fakt. Nekecam. Vždyť tě mám rád, co bych pro tebe neudělal." A ona věděla, že už je zase zamilovaná, a že tak bude s brýlema a se skleničkou běhat i dalších pět let, dokud ji doopravdy nešťastnou náhodou nezabije, ale o tom až jindy. Tentokrát se při cestě dolů potkala s panem Skopalem, bývalým domovníkem, který jako vždy sundal z hlavy klobouk, posunul si ho do ruky, ve které držel konopný provaz, a řekl "Rukulíbám, milostivá. Měli byste si do té koupelny na podlahu už něco dát, vždyť takhle to neklouže ani na Štvanici." Modrá tvář zrudla do omluvného úsměvu, a ta šedivá, vyholená, se káravě zamračila.
Pan Miroslav Skopal nastoupil ve dvaceti letech do ubytovny jako domovník a domovníka tu dělal bezmála padesát let. Vyrostl sám, s matkou, otce zavřeli do blázince poté, co přes noc zešedivěl a zešílel, když jeho synovi bylo šest. Přes deset let věřil, že každou sobotu chodí s maminkou navštěvovat dědečka do domova pro staré. Pak se přes noc spolu s ním ztratily rodinné dopisy a objevil se znovu v Praze až po třech letech. Oženil se v pětadvaceti s dvacetiletou prodavačkou, kterou potkal v krámku s oděvy a látkami v Karlíně. Manželství dopadlo po šesti letech tragicky. Jeho žena spadla nešťastně ze schodů, když nesla prádlo z půdy a ošklivě se pořezala o skleněnou skříň, která stála odstavená v mezipatře pod půdou. Ztratila moc krve a domovník-vdovec zůstal od té doby sám.
Když mu po letech řekli, že má jít do důchodu a nahradí ho servis Bláha a spol., který bude Hotel obcházet jednou za deset dní, nabídli mu ze soucitu nepoužívaný pokoj ve sklepě, kde mohl okýnkem sledovat nejnovější obuvnické trendy. Posadil se tehdy na postel a prohlásil, že mu vzali poslední radost, co ze života má, a že se tedy oběsí. Když mu další den nesla kuchařka v jedenáct hodin oběd, minul ji cestou nahoru v obleku a s provazem v rukou a řekl jí: "Oběd dejte někomu jinýmu. Až je vydáte všechny, tak mně ale přijďte nahoru odříznout". Kuchařku skoro ranila mrtvice, ale pak ho za deset minut našla na půdě, v zaprášeném obleku, jak se probírá knihami, které se tu neshromáždily z knihovny v ubytovně sloužící mládeži i dospělým. Oči mu svítily a za hodinu sešel celý od prachu dolů s Oněginem v ruce a četl si dlouho do noci. Tak mu ubíhal každý den. Ráno pečlivě vyčistil svůj nejlepší oblek, vyleštil boty, vyžehlil košili. Rozcvičil se, umyl se, oholil se. Vzal provaz, na hlavu posadil klobouk, v kuchyni oznámil kuchařce, ať ho nezapomene odříznout. Odpoledne pak sešel dolů s knihou v ruce, vzal si zbytky od oběda, co mu ležely na prahu, a svůj malý pokoj pomalu plnil knihou za knihou.
Stalo se výjimečně, snad jednou nebo dvakrát, že nešel před polednem na půdu. To pak kuchařka seběhla za ním dolů a starostlivě se zeptala, jestli se mu něco nestalo a pročpak se nejde oběsit. Nevnímal ji a celý zbytek dne ležel na posteli, koukal do stropu a recitoval Shakespearovy sonety.
Toho dne, kdy potkal na schodech paní Zedníčkovou, oznámil v kuchyni jako vždycky, ať mu do rakve nezapomenou trochu oprášit oblek, co má na sobě, a vyrazil na půdu. Stoupal zlehka, na svůj věk byl ve slušné kondici. Otevřel dveře na půdu a slyšel, jak déšť bubnuje na plechovou střechu. Přemýšlel, zda dnes sáhne po poezii nebo si vezme nějakou sci-fi klasiku od Bradburyho, Wyndhama nebo Lemma. Mezi tím si automaticky přišoupl složené schůdky z kouta pod nejvyšší trám a vylezl na ně. Míval to už velmi dobře nacvičené, a tak během chvilky nahmatal prohlubeň shora na trámu, přes kterou přehodil provaz a zavázal ho. Vyzkoušel, zda ještě tak dobře váže smyčky, jako když si za starých časů zkoušel, jak ti mladí můžou svázat prostěradla ze čtvrtého patra až na zem a slézt po nich. Usmál se. Přes bradu a ... padla mu furt skvěle. Chystal se slézt dolů.
Ze soustředění ho vyrušil déšť. Najednou se opravdu silně rozpršelo a chvílemi to vypadalo, jako by se měla střecha propadnout. Pod provazci deště začala nepříjemně povrzávat a hučet. Domovníkovi se z toho zatočila hlava, ztratil balanc a na poslední chvíli, když už se schůdky houpaly, se chytl trámu. Zhluboka dýchal. Košile byla mokrá skrz na skrz a on nevěděl, zda je to pot nebo déšť, který doslova bubnoval všude okolo.
Domovníkovi se pomalu ustálil tep a on tupě zíral na střechu před sebou. Snad ji hypnotizoval. Ta se však nečekaně propadla a domovník stál tváří v tvář nebi, za kterým někde v dáli cválal Žižka. Místo něj ale deštěm připlula nahá ženská postava, která mohla patřit asi třicetileté ženě. V ruce držela dva pytle. Z pytle z modrého hedvábí začaly padat chomáče vlasů nacucané vodou. Na podlaze půdy se rozpleskly a vycákla z nich krev.
"Já..á..á ..", drkotal domovník s hrůzou v očích.
Žena nelítostně vzala druhý pytel z šedého manšestru a začala z něj sypat střepy.
"Já ...á..á", sbíral poslední síly. "Já bych nikdy...Já....si pořád.."
"Já vím, už jsem ti odpustila," promluvila na něj zcela klidným hlasem žena. "Už se tím nemusíš trápit. Už sis vytrpěl dost. Je ti odpuštěno." Rozplynula se v oblacích a jediné, co v nich zbylo, byly hektolitry vody.
Toho dne kuchařka konečně splnila to, k čemu se zavázala snad tisíckrát.
"Neblbni, přijdou policajti a budou ho chtít vidět," snažila se jí práci rozmluvit barmanka, stojící pod ní, a přitom si všimla, že šlápla do střepů.
"Slíbila jsem to," řekla kuchařka pevným hlasem a podařilo se jí nožem na maso konečně přeříznout lano. Mrtvola se sešinula s dunivým zvukem na zem.
"Ježiši. Slyšela jsem, že se poserou, nebo že se chlapům i postaví, ale aby někomu, ty vole, zešedivěly vlasy?" Kuchařka jí neodpověděla a shýbla se na zem pro knihu, která mrtvole vypadla z kapsy.
Zatímco žmoulala Hugovy básně, přecházela barmanka po půdě.
"No to mi teda vážně nejde do hlavy, jak je možný, že knížky jsou celý mokrý. No koukej, hele!"
Kuchařka zaklapla knihu a nepřítomně se zahleděla do kouta.