nese se stadiónem, i když zápas skončil už před hodinou. Ty však stále zůstáváš na místě a se svými kamarády zpíváš. V takovou chvíli se přece nedá odejít. Baníček, váš Baníček, dnes porazil Spartu! Hráči se pomalu vracejí na hřiště, aby z nohou dostali únavu, a při vyklusávání si vychutnávají hymnu, kterou jim zpíváte. Když i poslední hráč opouští hřiště, odcházíte taky.
Nikdo se neptá, kam se půjde. Spolek je přece jediná možná a správná volba. Pivo tam stojí 18 a rum 22. Jaké pivo? No Ostravar samozřejmě. Teď, když čistí trubky jednou měsíčně, je nejlepší. Mají tam sice i Gambrinus za 23, ale kdo si ho dá před vašimi zraky, bude ho vymývat ze svých vlasů a vytírat z podlahy.
Cestou potkáváte partu mladých baníkovských huligens. Taky jsi byl mladý. A vzpomínáš si, jaké to bylo poprvé. Poprvé zapálit popelnici. Poprvé vyrvat ze země dopravní značku. A kdyby se na ulici v době tvého rozkvětu povalovali bezdomovci, taky bys poprvé svého bezdomovce pomočil. Když vás tito fandové dorostenci zahlédnou, uloží své penisy do maminkou vypraných slipů, zvednou své šály nad hlavu, a společně dáte všem najevo, kterému klubu patří vaše srdce.
"Šest piv a šest rumů" zní objednávka k vašemu stolu. Je to skutečně "váš" stůl. Když hraje Baník doma, tak máte na něj rezervaci, i když o ni nikoho neprosíte. Ale vy byste se ani nikdy nikoho neprosili přece. Dáváte si druhou rundu. Ta je bez rumů, protože je sudá. Třetí kolo. Probíráte zápas. Čtvrté kolo.
Byl to krásný match. I když jste hráli se Spartou. Ani jste se neporvali. Ani jste jim nenadávali. Dokonce jste jim zpívali. Ze svého dvousetstránkového zpěvníku, který jste si sami pojmenovali "Zamilované písně o Spartě a Sparťanech", jste vytáhli jen dvě nejoblíbenější. Na uvítanou to byla "Sparta, Sparta, buzerantů parta". Vyrovnávací branku Sparty jste pak ocenili jednodušší, ale o to oblíbenější "Pražské kurvy, Pražské kurvy".
Dokonce i rozhodčímu jste zazpívali. Pískal opravdu férově, a tak si vysloužil vaše poděkování, vyjádřené sborovým pokřikem "Raz, dva, tři, a rozhodčí je...".
"Dáte si ještě jedno?" skáče ti do vzpomínky servírka, jejíž krása odešla z této země ve stejné době jako komunisti. Což je škoda. V obou případech. Za komunistů jste se totiž měli mnohem líp než teď. I chlapi z dolu ČSA, kde děláš přes 20 let, s tebou souhlasí.
Když jsi potvrdil objednávku, zjistil jsi, že jeden z tvých kamarádů už odešel.
"Kam šel?" ptáš se, a ani nevíš, jestli jsi to řekl nahlas nebo sis to jen pomyslel.
"Do divadla s robou!"
"Do divadla? S robou? Je to chuj jak lampa," vtipně komentuješ. Ty bys totiž do divadla nikdy nešel. Navíc s vlastní ženou. Snad jedině kdyby tam hrál Baník. Ale umění máš rád. Vždyť ses taky pochlubil chlapům, že zrovna předevčírem jsi potkal v šopin parku teho Nohavicu. Jaryna. Taky fajny chlap. Banikovec. Aj hymnu nazpíval. Kde se na něho hrabe ten Hrutka. Cyp. Pražák.
"Platím sedum piv, nebo teda osum, pardon, a štyry rumy," oznamuješ servírce a díváš se na ni. Najednou máš pocit, že se jí vrátila její krása a rychle se podíváš ven, v naději, že by snad i ti komunisti?
Opouštíte hospodu a ještě při nastupování do tramvaje zpíváte:
Byt jsi odemkl tak tiše, že jsi probudil jen jedno patro, a dokonce sis před ulehnutím do postele dokázal vyzout boty. Úplně sám.
"Je pět hodin a na řadě jsou zprávy s..." ozývá se z radiobudíku. Probouzíš se. Probouzíš se vedle ženy, kterou nemiluješ. V oblečení, které páchne jako spálená kočka. V bytě, který jsi sám už desetkrát vymaloval. Odcházíš do práce, kterou už 20 let nesnášíš. Musíš však živit svou ženu a svého syna. Oni jsou přece to nejdůležitější ve tvém životě. Ty sám to všem říkáš. A navíc... v sobotu jede Baník do Brna! A tam je popelnic, značek a bezdomovců mnohem víc.