Kdysi býval Sauron. Na počátku jej zlý bůh strhl na svou stranu a on se stal jeho největším a nejspolehlivějším služebníkem - a také nejnebezpečnějším, protože na sebe mohl brát mnoho podob a dlouho mohl vypadat ušlechtile a krásně, když si to přál, takže neoklamal jen ty nejostražitější. Když byl zlý bůh svržen, Sauron na sebe opět vzal světlou podobu, poklonil se Enwemu a zřekl se všech svých zlých skutků. Někteří tvrdí, že to zprvu nepředstíral, ale že opravdu litoval, i kdyby jen ze strachu, zdrcen pádem svého pána. V Enweho moci však nebylo odpouštět osobám vlastního řádu, přikázal tedy Sauronovi, aby se vrátil do země bohů a tam přijal rozsudek. Tu se Sauron zastyděl, nechtělo se mu pokorně se vrátit a možná obdržet od Valar rozsudek dlouhé služby na důkaz své upřímnosti; kdysi měl totiž velkou moc. Proto když Enwe odešel, skryl se ve Středozemi a propadl opět zlu, neboť pouta, kterým obtěžkán, byla velmi silná.
Ve Středozemi u velkého zálivu vtékala řeka Luna a okolní zemi kdysi elfové říkali Lindon. Jejich králem byl Gil-galad a s ním byl Elrond Půlelf, syn Mořeplavce a bratr prvního númenorského krále Elrose. Na březích zálivu kam se Luna vlévala si elfové postavili přístavy a pojmenovali je Šedé; měli tam mnoho lodí, protože to bylo dobré kotviště. Ze Šedých přístavů elfové čas od času odplouvali a prchali ze tmy dnů Země; z milosti bohů, Valar, totiž mohli dál putovat cestou a vracet se, když chtěli, ke svým příbuzným na západě za mořem. Jiní elfové v tom věku překročili Modré hory a prošli do vnitrozemí. Vytvořili říše mezi lesními elfy v lesích a horách daleko od moře, po němž však přesto v srdci tesknili. Jen v Cesmínii si zbudovali trvalou říši za Modrými horami elfové noldorského rodu. Cesmínie byla blízko velkého sídliště trpaslíků, které se jmenovalo Khazad-dúm, ale elfové mu říkali Moria. Z elfského Východního města vedla silnice k západní bráně Morie, protože mezi trpaslíky a elfy vzniklo přátelství, jaké nikdy nikde jinde nebylo, a obohacovalo obojí lid. V Cesmínii překonali řemeslníci Klenotnického lidu v obratnosti všechny, kdo kdy něco vyráběli, vskutku největší zručnost mezi nimi měl Celebrimbor. Jinde byl ve Středozemi mnoho let mír, ale země byly vesměs divoké a zpustlé, vyjma míst, kam přišli lidé. Žilo tam ovšem mnoho elfů, jako tam žili již nespočetné roky, a svobodně se toulali širými kraji daleko od Moře. Na jihu a na vzdálenějším východě se množili lidé; většina se obracela ke zlu, protože Sauron se činil. Když viděl Sauron zpustlost světa, řekl si, že Valar zase na Středozem zapomněli, jakmile porazili Morgotha, a jeho pýcha rychle rostla. S nenávistí hleděl na elfy a bál se Númenorejců, kteří se občas vraceli na svých lodích k břehům Středozemě, ale dlouho se přetvařoval a skrýval temné záměry , které si utvářel v srdci. Zjistil, že ze všech národů Země je nejsnáze svést lidi, ale dlouho se snažil přesvědčit elfy , aby mu sloužili, protože věděl, že mají větší moc; chodil mezi ně široko daleko a stále se jevil krásný a moudrý. Jen k Šedým přístavům nechodil, protože Gil-galad a Elrond jeho krásném vzhledu pochybovali, a třebaže nevěděli, kým skutečně je, nevpustili ho. Ale jinde ho elfové přijímali rádi a málokteří dbali na posly, kteří je vyzývali k opatrnosti; Sauron si totiž dal jméno Annatar, Pán darů, a zprvu měli z jeho přátelství velký prospěch. Říkal jim: Škoda slabosti velkých! Vždyť Gil-galad je mocný král a Mistr Elrond je moudrý ve všem poznání, a přece mi nechtějí pomoci v mé práci. Že by snad nechtěli, aby byly i jiné země stejně blažené jako jejich? Ale proč by měla zůstat Středozem věčně zpustlá a temná, když by ji elfové mohli udělat stejně krásnou jako zemi Valar? A protože jste se tam nevrátili, třebaže jste mohli, vidím, že milujete Středozem jako já. Není tedy naším úkolem společně pracovat na její obohacení a pro pozdvižení všech elfských rodů, které tu bloudí nepoučené, k výšinám té moci a poznání, jež mají ti za Mořem?" Sauronovy rady byly nejlépe přijímány v Cesmínii, protože Noldor v té zemi toužili stale zvětšovat umělost a složitost svých děl. Neměli také v srdci pokoj, protože toužili zůstat ve Středozemi, kterou opravdu milovali, a přece mít blaženost těch, kteří odešli. Proto Sauronovi naslouchali a mnohé se od něho naučili, neboť jeho poznání bylo velké. V těch dnech překonali kováři z Východního města všechno, co dokázali předtím; přemýšleli a vyrobili Prsteny moci. Ale jejich práci vedl Sauron a věděl o všem, co dělají, protože jeho touhou bylo elfy spoutat a přivést je pod svůj dohled. Elfové vyrobili mnoho prstenů, ale Sauron si tajně vyrobil Jeden prsten, který by vládl všem ostatním, a jejich moc s ním byla svázána, aby mu zcela podléhala a trvala jen tak dlouho, dokud potrvá on. Do toho Jednoho prstenu přešlo mnoho Sauronovy síly a vůle, protože moc elfských prstenů byla velmi velká a to, co by jim vládlo, je muselo překonávat silou; Sauron jej vyrobil v Ohnivé hoře v Zemi se stínu. A když měl Jeden prsten na ruce, vnímal všechno, co bylo vykonáno pomocí menších prstenů, a mohl vidět a ovládat samotné myšlenky těch, kteří je nosili. Elfy ovšem nebylo tak snadné polapit. Jakmile si Sauron nasadil Jeden prsten na prst, uvědomili si to, poznali ho a pochopili, že chce být jejich pánem a pánem všeho, co vykonali. Pak v hněvu a strachu sňali své prsteny. Když Sauron zjistil, že je prozrazen a že se elfové nedali oklamat, rozezlil se, vytáhl proti nim otevřeně do války a žádal, aby mu byly všechny prsteny vydány, protože by je elfští kováři bez jeho rady a pomoci nedokázali vyrobit. Elfové však před ním prchli, tři ze svých prstenů zachránili, odnesli je a ukryli. Byly to Tři, které byly vyrobeny naposled a měly největší moc. Jmenovaly se Narya, Nenya a Vilya, Prsteny ohně, vody a vzduchu - se vsazeným rubínem, diamantem a safírem; po těchto elfských prstenech právě Sauron nejvíc bažil, protože ti, kdo je přechovávali, mohli bránit rozkladu, jenž působí čas, a oddalovat únavu světem. Ale Sauron je nemohl vypátrat, neboť byly dány do rukou Moudrých, kteří je ukryli a už je nikdy otevřeně nepoužili, dokud Sauron držel Vládnoucí prsten. Proto zůstaly Tři nepošpiněné, jelikož je vyrobil Celebrimbor sám a Sauronova ruka se jich nikdy nedotkla. Ale i ony byly podřízeny Jednomu. Od té doby válka mezi Sauronem a elfy nikdy nepřestala; Cesmínie byla zpustošena, Celebrimbor zabit a brány Morie se zavřely. V té době založil Elrond Půlelf pevnost a útočiště, kterému lidé říkali Roklinka. Stála dlouho. Sauron však dostal do rukou všechny ostatní Prsteny moci a rozdal je jiným plemenům Středozemě. Doufal, že si tak podmaní všechny , kdo toužili po tajné moci přesahující míru jejich plemene. Sedm prstenů dal trpaslíkům, ale lidem dal devět, protože lidé se i v této věci jako v jiných prokázali nejpohotovější plnit jeho vůli. A všechny prsteny, jež ovládal, zkazil, tím snáze že měl podíl na jejich výrobě. Byly prokleté a nakonec zradily všechny, kteří je používali. Trpaslíci byli tvrdí a vskutku těžko zkrotitelní; neradi snášejí cizí nadvládu a myšlenky jejich srdce je těžké vybádat. Nedají se také změnit v stíny. Používali své prsteny jen k získání bohatství, ale v srdci jim vzplála zloba a nepřekonatelná žádostivost po zlatě. Z toho zla později vzešel Sauronovi nemalý prospěch. Říká se že základem každého ze Sedmi pokladů trpasličích králů byl zlatý prsten, ale všechny byly dávno vypleněny a sežrali je draci, a ze Sedmi prstenů některé strávil oheň a některé získal zpátky Sauron. Lidi bylo snazší lapit do léčky. Ti, kteří používali Devět prstenů se stali za svých dnů mocnými - dávnými králi, černokněžníky a válečníky. Získali slávu a velké bohatství , ale obrátilo se to k jejich zkáze. Měli, jak se zdálo, život bez konce,ale život se stal pro ně nesnesitelným. Když chtěli, mohli chodit neviditelní všem očím v tomto světě pod sluncem a mohli vidět věci ve světech neviditelných smrtelnému člověku, ale příliš často viděli jen mátohy a Sauronova mámení. Jeden po druhém dříve nebo později - podle své přirozené síly a podle toho, zda měli na počátku dobrou, nebo zlou vůli upadali pod nadvládu Jednoho, který byl Sauronův. Stali se navždy neviditelnými pro všechny vyjma toho, kdo měl na ruce Vládnoucí prsten - a vstoupili do říše stínů. Byli to nazgúlové, Prstenové přízraky, nejstrašnější služebníci Nepřítele; šla s nimi tma a křičeli hlasem smrti. A Sauronova žádostivost a pýcha rostly, až neznal mezí a rozhodl se, že se učiní pánem všeho ve Středozemi, zničí elfy a pokud možno přivodí pád Númenoru. Nesnášel svobodu ani soupeře a říkal si Pán Země. Ještě stále mohl nosit masku, takže dokázal oklamat lidské oči, když si to přál, a zdát se jim moudrý a krásný. Ale panoval silou a strachem, pokud tak mohl dosáhnout svého, a ti, kdo postřehli, jak se nad světem prostírá jeho stín, jej nazvali Temným pánem a Nepřítelem, a on opět shromáždil pod svou vládu všechny zlé tvory, kteří zůstali na zemi nebo pod zemí, velel skřetům a ti se množili jako mouchy. Tak začaly Černé roky, jimž elfové říkají Dny útěku. V té době prchalo mnoho elfů ze Středozemě a odtamtud přes moře do nenávratna, a mnoho jiných zahubil Sauron a jeho služebníci. Ale v Lindonu si dál udržoval moc Gil-galad a Sauron se zatím neodvažoval překročit hory Modré hory ani napadnout Přístavy, a Gil- galadovi pomáhali Númenorci. Jinde panoval Sauron a ti, kdo chtěli být svobodní, prchali do lesů a do hor pronásledováni strachem. Na východě a na jihu byli pod jeho nadvládou skoro všichni lidé, sílili v oněch dnech a stavěli mnoho města kamenných hradeb, byli početní a divocí ve válce a ozbrojení železem. Pro ně byl Sauron králem i bohem a nesmírně se ho báli, protože obklopil své sídlo ohněm. A přece se nakonec Sauronův nápor na západě země zbrzdil. Jak totiž vypráví, postavila se mu moc Númenoru. Síla a nádhera Númenorejců na poledni jejich říše byla tak veliká, že jim Sauronovi služebníci neodolali, a tak v naději, že víc dosáhne chytrostí než silou, opustil Sauron na čas Středozem, a odešel do Númenoru jako rukojmí jejich krále. Tam pobýval, dokud svými úklady nezkazil srdce většiny toho lidu, nevehnal je do války s Valar a nezpůsobil tak jejich zkázu, po níž dlouho toužil. Ta zkáza však byla strašnější, než předpokládal, protože zapomněl, jakou moc mají bohové ve svém hněvu. Númenor byl rozbit, země pohlcena, moře ji zalilo a sám Sauron padl do propasti. Ale jeho duch vstal a na temném větru prchl zpět do Středozemě, kde hledal domov. Tam zjistil, že za léta jeho nepřítomnosti vzrostla Gil-galadova moc, rozprostřela se přes širé kraje na severu a západě, překročila Mlžné hory i Velkou řeku až k hranicím Velkého zeleného hvozdu a blížila se k pevnostem, kde kdysi v bezpečí sídlil. Tehdy se Sauron stáhl do své pevnosti v Černé zemi a přemítal o válce. Tou dobou prchali na východ ti Númenorejci, kteří byli zachráněni ze zkázy. Hlavním z nich byl Elendil Vysoký a jeho synové Isildur a Anárion. Byli královými příbuznými, potomky Elrosovými, ale nechtěli naslouchat Sauronovi. Nalodili všechny, kdo zůstali věrní, a opustili zemi Númenor, než na ni přišla záhuba. Byli to mocní muži a jejich lodě byly silné, ale bouře je dohonila a byli neseni na horách vody až k mrakům a snesli se na Středozem jako ptáci bouřňáci. Elendila vyvrhly vlny v zemi Lindonu a ujal se ho Gil-galad. Odtamtud se odebral proti proudu Lhun, zbudoval si říši za Modrými horami a jeho lid bydlel na mnoha místech v Eriadoru podle toku Lhun a Brandyvíny. Númenorejci bydleli také ve Fornostu na Severních vrších, v těch místech zůstalo mnoho mohyl a zřícenin.
Isildur a Anárion byli odneseni na jih. Nakonec vedli své lodě proti proudu Velké řeky, a zbudovali říši v těch zemích, které se později jmenovaly Gondor, zatímco Severní království se jmenovalo Arnor. Dávno předtím za dnů své moci vystavěli númenorjští mořeplavci opevněný přístav u ústí Velké řeky, navzdory Sauronovi v Černé zemi, která ležela blízko na východě. V pozdějších letech přijížděli do tohoto přístavu jen věrní Númenorejci; proto byli mnozí z lidu na pobřeží v té končině buď zcela, nebo zčásti spřízněni s Přáteli elfů a Elendilovým lidem a uvítali jeho syny. Hlavním městem jižní říše byl Osgiliath, jehož středem protékala Velká řeka, a Númenorejci tam postavili velký most, na němž byly věže a kamenné domy, úžasné na pohled, a z moře připlouvaly do přístaviště města velké lodě. Na obou stranách postavili také další pevnosti: východně na výběžku Hor stínu jako hrozbu Mordoru Minas Ithil, Věž vycházejícího měsíce, a na západě, na úpatí hory Mindolluiny, Minas Anor, Věž zapadajícího slunce, jako štít proti divokým lidem z horských dolin. V Minas Ithil měl dům Isildur a v Minas Anor Anárion, ale dělili se o vládu a jejich trůny stály ve Velké síni v Osgilianthu vedle sebe. To byla hlavní sídla Númenorejců v Gondoru, ale za dnů své moci postavili v zemi i Železný pas, v něm postavili věž Orthank z nerozbitného kamene. Vyhnanci si přivezli z Númenoru mnoho pokladů a úžasná a mocná dědictví. Nejznámějším z nich bylo Sedm kamenů a Bílý strom. Bílý strom byl vypěstován z plodu sličného Nimlothu, který pocházel z Tirionského stromu, který byl obrazem Nejstaršího ze stromů, který rostl v zemi Valar. Strom, památka na elfy a na světlo Valinoru, byl zasazen v Minas Ithilu před domem Isildurovým, protože ten zachránil plod před zničením, ale Kameny byly rozděleny. Kameny měly tu schopnost, že ten, kdo se do nich díval, v nich mohl pozorovat věci vzdálené v prostoru i čase. Většinou zjevovaly věci blízké jinému spřízněnému Kameni, protože každý Kámen volal ostatní, ale ti, kdo měli velkou sílu vůle a mysli, se mohli naučit zaměřovat svůj pohled, kam chtěli. Tak si Númenorejci byli vědomi mnohého, co chtěli jejich nepřátelé skrýt, a za dnů jejich moci jejich bdělosti mnoho neušlo. Říkalo se jim palantíry, ty, které pozorují z dálky; ale všechny, jež byly kdysi přivezly do Středozemě, se ztratily.
Tak zbudovali vyhnanci z Númenoru své říše v Arnoru a Gondoru; ale než uplynulo mnoho let, ukázalo se, že se vrátil i jejich nepřítel Sauron. Jak bylo řečeno, přišel tajně do svého dávného království Mordoru za Horami stínu, východní země, která se táhla souběžně s Gondorem. Tam byla nad údolím Gorgoroth zbudována jeho obrovská a silná pevnost Barad-dur, Temná věž, a v zemi byla ohnivá hora, které elfové říkali Orodruina. Právě proto se tam Sauron kdysi usídlil, protože používal oheň, který tam vyvěral z nitra země, pro svá kouzla a kovářské práce a uprostřed země Mordor vyrobil Vládnoucí prsten. Nyní tam dumal ve tmě, dokud si nevytvořil novou podobu; byla strašná, protože jeho zdánlivá krása navždy zanikla, když byl při potopení Númenoru svržen do propasti. Opět si vzal Velký prsten a oděl se mocí; a zlobu Sauronova Oka dokázal snést málokdo i z mocných mezi elfy a lidmi.
Nyní chystal Sauron válku proti elfům a Mužům ze Západní říše a ohně Hory opět procitly. Když Númenorejci viděli z dálky kouř Orodruiny a pochopili, že se Sauron vrátil, přejmenovali horu na Horu osudu. Sauron k sobě také shromáždil velkou sílu svých služebníků z východu a z jihu; mezi nimi byl nejeden ze Vznešeného númenorského rodu. Neboť za dnů Sauronova pobytu v té zemi se srdce téměř všeho jejího lidu obrátilo k temnotě. Proto mnozí, kteří se tehdy plavili na východ a budovali na pobřežích pevnosti a sídla, již byli Jeho vůlí podmaněni a dál mu ve Středozemi ochotně sloužili. Kvůli Gil-galadově moci se tito odpadlíci, páni mocní, ale zlí, většinou usídlili v dalekých krajích; byli však dva, Herumor a Fuinur, kteří dosáhli moci mezi Haradskými, velkým a krutým národem, který žil v širých krajích jižně od Mordoru za ústím Anduiny .
Když tedy Sauron viděl svůj čas, přišel s velkým vojskem proti nové Gondorské říši, dobyl Minas Ithil a zničil Bílý strom, který tam rostl. Isildur ale unikl, vzal s sebou semenáček Stromu a odplul s manželkou a svými syny lodí po Řece a z ústí Velké řeky se plavil hledat Elendila. Mezitím držel Anárion proti Nepříteli Osgiliath a podařilo se mu jej pro tu dobu zahnat zpátky do hor, ale Sauron opět sbíral svou sílu a Anárion věděl, že nepřijde-li pomoc, jeho království dlouho neobstojí. Elendil a Gil-galad se nyní spolu radili, protože pochopili, že Sauron příliš zesílí a přemůže všechny své nepřátele jednoho po druhém, jestliže se proti němu nespojí. Proto uzavřeli dohodu, která se jmenuje Poslední spojenectví, a vydali se na východ do Středozemě. Sebrali velké vojsko elfů a lidí a chvíli se zdrželi v Roklince. Říká se že vojsko, které se tam shromáždilo, bylo krásnější a skvěleji vyzbrojené než všechna, která od té doby viděla Středozem. Z Roklinky přešli mnoha průsmyky přes Mlžné hory a pochodovali po proudu Velké řeky, a tak se nakonec střetli se Sauronovým zástupem na Bitevní pláni, jež se prostírá před branou Černé země. V ten den se všechno živé rozdělilo a od každého druhu - i zvířat a ptáků - se našli někteří v obou armádách. Jen elfové byli nerozděleni a následovali Gil-galada. Trpaslíků bojovalo na obou stranách málo, ale Durinův rod z Morie bojoval proti Sauronovi. Gil-galadovo a Elendilovo vojsko zvítězilo, protože moc elfů byla v oněch dnech ještě velká a Númenorejci byli silní, urostlí a strašliví ve svém hněvu. Proti Gil-galadovu kopí nikdo neobstál a Elendilův meč plnil skřety i muže strachem, protože svítil světlem slunce i měsíce; jmenoval se Narsil. Pak vešli Gil-galad a Elendil do Mordoru a obklíčili Sauronovu pevnost; obléhali ji sedm let a utrpěli bolestné ztráty ohněm a Nepřítelovými střelami a šípy. Sauron také proti nim posílal mnohé výpady. Tam v údolí Gorgoroth byl zabit Elendilův syn Anárion a mnoho dalších. Ale nakonec bylo obklíčení tak těsné, že Sauron vyšel sám a zápasil s Gil-galadem a Elendilem, a ti byli oba zabiti a Elendilův meč se pod Elendilem zlomil, když padal. Ale i Sauron byl svržen a Isildur mu úlomkem Narsilu uťal z ruky Vládnoucí prsten a vzal si jej. Tu byl Sauron pro tu dobu poražen, opustil své tělo, jeho duch daleko uprchl a skryl se v pustinách; a po mnoho dlouhých let nenabyl znovu viditelné podoby.
Tak začal po Nejstarších časech a Černých rocích další věk Světa a v tom čase byla ještě naděje a vzpomínky na veselost a Bílý strom elfů dlouho kvetl v nádvořích Králů Lidí, protože semenáček který Isildur zachránil, zasadil na památku svého bratra v pevnosti Anor než odešel z Gondoru. Sauronovi služebníci byli poraženi a rozehnáni, ale nebyli nadobro zničeni, a třebaže se nyní mnoho lidí obrátilo od zla a poddalo se Elendilovým dědicům, mnohem víc jich v srdci vzpomínalo na Saurona a nenávidělo království Západu. Temná věž byla srovnána se zemí, ale její základy zůstaly a nebyla zapomenuta. Númenorejci sice postavili kolem země Mordor stráže, ale nikdo se tam pro hrůzné vzpomínky na Saurona a pro Ohnivou horu, jež stála blízko Barad-dur, neodvažoval bydlet, a údolí Gorgoroth bylo plné popela. Mnoho elfů a mnoho Númenorejců i lidí, kteří byli jejich se spojenci, zahynuli v bitvě a při obléhání, Elendil ani Gil-galad už nebyl. Již nikdy se nesešlo takové vojsko a nikdy už nevzniklo takové spojenectví mezi elfy a lidmi, protože po Elendilově době se oba rody odcizily. Vládnoucí prsten zmizel do neznáma. Ani Moudří o něm v tom věku nevěděli; nebyl ale zničen. Isildur jej totiž nevydal Elrondovi, který stáli při něm. Radili mu, aby jej hodil do blízkého ohně Orodruiny, v němž byl ukován, aby zanikl a Sauronova moc byla navždy oslabena, takže by zůstal jen záštiplným stínem v pustině. Isildur však tu radu odmítl a řekl: Vezmu si jej jako mzdu za smrt svého otce a bratra. Nezasadil jsem snad smrtelnou ránu Nepříteli já?" Prsten, který držel, se mu zdál na pohled nesmírně krásný, a nesnesl by, aby byl ztracen. Vzal si jej tedy a nejprve se vrátil do Minas Anor a zasadil tam na památku svého bratra Anáriona Bílý strom. Brzy vsak odešel, a když dal rady synovy svého bratra a svěřil mu vládu na Jihu, odnesl Prsten, aby se stal dědictvím jeho domu, a pochodoval z Gondoru na sever cestou, jíž přišel Elendil, opustil jižní království, protože se hodlal ujmout otcovy říše na severu, daleko od stínu Černé země. Ale Isildur byl přepaden vojskem skřetů, které číhalo v Mlžných horách. Padli na něho nečekaně v tábořišti mezi Zeleným hvozdem a Velkou řekou, blízko Kosatcových polí, protože vyšel sám, byl neopatrný a nepostavil stráže v domnění, že všichni jeho nepřátelé jsou poraženi. Byl tam pobit téměř celý jeho lid, mezi ním jeho tři starší synové, ale manželku a nejmladšího syna nechal cestou do války v Roklince. Isildur sám unikl pomocí Prstenu; když jej měl na ruce, byl totiž neviditelný. Ale skřeti ho pronásledovali čichem a podle stop, až se dostal k Řece a vrhl se do ní. Tam ho Prsten zradil a pomstil svého tvůrce protože mu při plavání sklouzl z prstu a ztratil se ve vodě. Pak jej skřeti uviděli zápasit s proudem a zastřelili ho mnoha šípy; to byl jeho konec. Jen tři z jeho lidu se po dlouhém bloudění vrátili přes hory. Jeden z nich byl jeho panoš, jemuž svěřil úlomky Elendilova meče. Tak se Narsil svým časem dostal do rukou Isildurova dědice v Roklince: ale čepel byla zlomena, jeho světlo pohaslo a nebyl znova zkut. Mistr Elrond předpověděl, že se to nestane, dokud se Vládnoucí prsten opět nenajde a Sauron se nevrátí ; ale elfové i lidé doufali, že k tomu nikdy nedojde.
Númenorcú nyní příliš málo na to, aby zalidnili zemi nebo mohli udržovat všechna místa, která vybudoval Elendil; mnoho jich padlo na v Mordoru i na Kosatcových polích. A po dnech jejich sedmého krále se Muži ze Západní říše, Dúnadané ze Severu, rozdělili na drobná království a panství a jejich nepřátelé je pohlcovali jedno po druhém. S léty jich stále ubývalo, až minula jejich sláva a zůstaly jen zelené rovy v trávě. Nakonec z nich nezůstalo nic než zvláštní lid tajně se toulající pustinou, ostatní lidé neznali jejich domov ani účel jejich putování a všude mimo Roklinku byl jejich původ zapomenut. Přesto byly úlomky meče Isildurovými dědici střeženy po mnoho lidských životů a jejich rodová linie z otce na syna zůstávala nepřerušena.
Na jihu trvala říše Gondor a na čas rostla její nádhera, až připomínala bohatství a majestát Númenoru před jeho pádem. Gondorský lid stavěl vysoké věže, silné pevnosti a přístavy pro mnoho lodí, a Okřídlená koruna Králů Lidí byla v posvátné úctě u lidí z mnoha zemí a mnoha jazyků. Mnoho let rostl před královským domem v Minas Anor Bílý strom. Ale nakonec v rychle ubíhajících rocích Středozemě Gondor oslábl a rodová linie Meneldila selhala. Krev Númenorjců se totiž značně smísila z krví jiných lidí a jejich síla i moudrost se zmenšila, jejich život se zkrátil a stráž kolem Mordoru ochabla. Za dnů třiadvacátého v Meneldilově linii pak přinesl temný vítr od východu mor, ten zasáhl krále i děti a zahynulo mnoho gondorského lidu. Pak byly pevnosti na hranicích Mordoru opuštěny a Minas Ithil zůstala prázdná. Do Černé země opět tajně vstoupilo zlo a gorgorothský popel se rozvířil jako studeným větrem, protože se tam shromáždily temné postavy. Říká se, že to byli nazgúlové, devět Prstenových přízraků, kteří byli dlouho skryti, ale nyní se vrátili, aby připravovali cestu pro svého Pána, neboť začal opět růst. Jednou noci vyšli z průsmuku v Horách stínu z Mordoru, usadili se v Minas Ithil a udělali z ní tak děsivé místo, že se na ni nikdo neodvážil pohlédnout. Od té doby se jmenovala Minas Morgul, Černokněžnická věž, a vždy válčila s Minas Anor na západě. Pak se stal Osgiliath, který byl pro úbytek lidu dávno opuštěný, zbořeništěm a městem strašidel. Ale Minas Anor vytrvávala a dostala nové jméno Minas Tirith, Strážní věž; Králové totiž nechali v citadele postavit velmi vysokou a krásnou bílou věž, jež hleděla do mnoha zemí. Město bylo stále hrdé a silné a stále ještě v něm nějaký čas kvetl před královským domem Bílý strom a ostatek Númenorejců tam dosud chránil přechod přes Řeku proti hrůzám z Minas Morgul a proti všem nepřátelům Západu - skřetům, obludám a zlým lidem; tak byly země za nimi, západně od Velké řeky, chráněny před válkou a zničením.
Minas Tirith trvala dál i po dnech posledního gondorského krále Earnura. To on se sám rozjel k branám Minas Morgul na výzvu morgulského Pána a střetl se s ním muž proti muži, ale byl nazgúly zrazen a odvlečen zaživa do města muk a nikdo živý ho víckrát neviděl. Earnur nezanechal dědice, ale když selhala královská linie, vládli městu a jeho scvrkávající se říši správcové; ze severu pak přišli Rohirové, Páni koní, usadili se v zelené zemi Rohanu, a pomáhali Pánům Města v jejich válkách. Na severu za Rauroskými vodopády byly ještě jiné obranné linie, mocnosti starobylejší, o nichž lidé mnoho nevěděli a proti nimž se zlí tvorové neodvážili vyjít, dokud v Minas Morgul neuzraje čas a jejich temný pán Sauron opět nevystoupí. Od dnů posledního krále Gondoru až do toho času se nazgúlové nikdy neodvážili překročit Řeku nebo vyjít ze svého města v podobě lidem viditelné.
Během celého věku zůstával Mistr Elrond v Roklince a shromáždil tam mnoho elfů a jiného mocného a moudrého lidu ze všech plemen Středozemě, a během mnoha lidských životů uchovával památku všeho, co bylo krásné; Elrondův dům byl útočištěm pro unavené a utlačené a pokladnicí dobrých rad a moudré učenosti. V tom domě měli v dětství i ve stáří přístav Isildurovi dědici, protože byli se samotným Elrondem pokrevně spřízněni a protože ve své moudrosti věděl, že z jejich linie vzejde kdosi, jemuž je určena velká úloha v posledních činech onoho věku. Až do toho času byly Elrondovi svěřeny úlomky Elendilova meče, když dny Dúnadanů ztemněly a stali se toulavým lidem.
Na severu byla hlavním sídlem Vznešených elfů Roklinka; ostatek lidu elfského krále Gil-galada také sídlil v Šedých přístavech. Někdy se zatoulali do severních krajů, ale většinou zůstávali na mořském pobřeží , stavěli a ošetřovali elfské lodě, na nichž ti elfové, které unavil svět, vyplouvali k Nejzazšímu západu. Círdan Stavitel lodí byl pánem Přístavů a mocným mezi Moudrými. O Třech prstenech, které elfové uchovali neposkvrněné, se mezi Moudrými nikdy otevřeně nemluvilo a málokdo i z elfů věděl, kde jsou přechovávány. Přesto po Sauronově pádu jejich moc stále působila, a kde zůstávaly, zůstávalo také veselí a všechny věci trvaly nezkalené zármutkem doby. Proto elfové před koncem věku pochopili, že Prsten se safírem byl v krásném údolí Roklince u Elronda, na jehož dům nejjasněji svítily nebeské hvězdy, kdežto Prsten s diamantem byl v zemi Lórienu, kde sídlila Paní Galadriel. Byla královnou lesních elfů, nejmocnější a nejkrásnější ze všech, kteří zůstali ve Středozemi. Rudý prsten zůstal ale utajen až do konce a nikdo kromě Elronda, Galadriel a Círdana nevěděl, komu byl svěřen.
Tak tedy ve dvou říších zůstala blaženost a krása elfů nezmenšena dokud trval onen věk: v Roklince a v Lórienu, skryté zemi, kde nesly stromy zlaté květy a nikdy se tam neodvážil vejít skřet a nic zlého. Mezi elfy se však ozývalo mnoho hlasů předpovídajících, že přijde-li opět Sauron, buď najde ztracený Vládnoucí prsten, nebo jeho nepřátelé v nejlepším případě Prsten objeví a zničí, ale v obou případech pak moc Tří selže a všechno, co udržovaly, uvadne, elfové odejdou do soumraku a začne Panování lidí. Byla to Léta uvadání, v nichž přišla zima na poslední rozkvět elfů východně od Moře. V tom čase zůstávalo na zemi mnoho krásného a podivuhodného a také mnoho zlého a strašného: byli tu skřeti a skalní obři, draci a zlé šelmy, a zvláštní staří a moudří tvorové v lesích, jejichž jména jsou zapomenuta; trpaslíci ještě kutali v kopcích a vytvářeli z kovu a kamene díla, s nimiž dnes nemůže nikdo soupeřit. Ale chystalo se Panování Lidí a všechno se změnilo, až nakonec Temném hvozdu opět povstal Temný pán. Dávné jméno toho lesa bylo Velký zelený hvozd, jeho rozlehlé síně a uličky sloužily mnoha zvířatům a jasnohlasým ptákům a byla tam říše elfského krále pod dubem a bukem. Ale po mnoha letech, když uplynula téměř třetina věku, se lesem pomalu od jihu plížila tma a po stinných pasekách tam chodil strach; přišly tam lovit dravé šelmy a krutí a zlí tvorové tam kladli své nástrahy. Tehdy bylo jméno lesa změněno a byl nazýván Temný hvozd, protože tam ležel hluboký noční stín a málokdo se odvažoval tudy projít jinde než na severu, kde ještě elfové drželi zlo v povzdálí. Sotva kdo věděl, odkud přišlo, a ani Moudří na to dlouho nemohli přijít. Byl to stín Saurona a znamení jeho návratu. Když totiž přišel z pustiny na Východě, usídlil se na jihu lesa a tam pomalu rostl a nabíral tvar; postavil si obydlí v temném kopci, spřádal tam své čáry a Černokněžníka z Dol Gulduru se všichni báli. Zprvu však nevěděli, jak velké je jejich nebezpečí.
Právě když padly na Temný hvozd první stíny, na západě Středozemě se objevili Istari, kterým lidé říkali čarodějové. Nikdo tenkrát nevěděl, kde se vzali, jen Círdan z Přístavů, a pouze Elrondovi a Galadriel zjevil, že přišli přes Moře. Později se však mezi elfy říkalo, že to byli poslové, vyslaní, aby se změřili se Sauronovou mocí, kdyby znovu povstal, a měli pohnout elfy, lidi a všechno živé s dobrou vůlí k chrabrým činům. Objevili se v podobě mužů, starých, ale silných, léty se příliš neměnili a stárli jen pomalu, přestože na nich leželo velké břímě starostí; měli velkou moudrost a nejednu moc mysli i ruky. Dlouho putovali široko daleko mezi elfy a lidmi a hovořili i se zvířaty a ptáky; obyvatelé Středozemě jim dali mnoho jmen, protože svá pravá jména nezjevili. Hlavní mezi nimi byli ti, kterým lidé říkali Gandalf a Saruman. Saruman byl nejstarší a přišel první; po něm přišli Gandalf a Radagast a jiní, kteří se odebrali na východ Středozemě a nevstupují do těchto příběhů. Radagast byl přítelem všech zvířat a ptáků, ale Saruman chodil nejvíc mezi lidi, uměl velmi obratně mluvit a byl zručný ve všech pracích s kovem. Gandalf se nejdůvěrněji stýkal s Elrondem a elfy. Putoval daleko po Severu i po Západě a v žádné zemi se nikdy neusadil natrvalo, ale Saruman putoval po Východě, a když se vrátil, bydlel v Orthanku v kruhu Železného pasu, který zbudovali Númenorejci ve dnech své moci.
Gandalf byl stále pln ostražitosti a právě on nejvíc pochyboval o tmě v Temném hvozdu, protože mnozí se domnívali, že ji vytvářejí Prstenové přízraky, ale on se bál, že je to ve skutečnosti první stín vracejícího se Saurona; vypravil se do Dol Gulduru, Černokněžník před ním uprchl, a nadlouho byl ostražitý mír. Ale Stín se posléze vrátil a jeho síla rostla; v té době se poprvé utvořila Rada Moudrých, které se říká Bílá rada, a byli v ní Elrond, Galadriel, Círdan a jiní elfští páni a s nimi Gandalf a Saruman. A Saruman byl zvolen jejich hlavou, protože nejvíc studoval dávné Sauronovy praktiky. Galadriel si sice přála, aby byl hlavou rady Gandalf, ale ten úřad odmítl, protože nechtěl mít žádná pouta a závazky k jiným než k těm, kteří ho poslali, a nechtěl nikde zůstávat a podřizovat se jakýmkoli výzvám. Ale Saruman nyní začal studovat učení o Prstenech moci, jejich výrobu a historii.
Stín nyní stále vzrůstal a Elrondovo i Gandalfovo srdce temnělo. Proto se jednou Gandalf za cenu velkého nebezpečí opět vydal do Dol Gulduru a do Černokněžníkových kobek, zjistil, že se obával správně, a unikl. Vrátil se k Elrondovi a řekl: Běda, hádali jsme správně. Není to jeden z nazgúlů, jak mnozí dlouho předpokládali. Je to sám Sauron, který opět nabyl tvaru a nyní rychle roste; shromažďuje opět do svých rukou všechny Prsteny, stále hledá zprávy o Jednom a o Isildurových dědicích, zda ještě žijí na zemi." Elrond odvětil: V hodině, kdy Isildur vzal Prsten a nevydal jej, byla stvořena tato sudba: že se Sauron vrátí." Ale Jeden se ztratil," řekl Gandalf, a dokud zůstává skryt, můžeme Nepřítele přemoci, jestliže nebudeme dlouho otálet." Pak byla svolána Bílá rada. Gandalf vyzýval k rychlým činům, ale Saruman mluvil proti němu a radil , aby ještě čekali a pozorovali. Nevěřím totiž," řekl, že se Jeden ještě někdy ve Středozemi najde. Padl do Velké řeky a podle mého se dávno odkutálel do Moře. Tam bude ležet až do konce, kdy bude rozbit celý tento svět a hlubiny budou odstraněny." Proto se tenkrát nic neudělalo, přestože Elronda srdce varovalo a řekl Gandalfovi: Přesto předvídám, že se Jeden ještě najde a pak opět vypukne válka a v té válce skončí tento věk. A skončí druhou tmou, pokud nás nevysvobodí nějaká zvláštní náhoda, kterou mé oči nevidí." Na světě je mnoho zvláštních náhod," řekl Gandalf , a pomoc často přijde z rukou slabých, když Moudří zakolísají." Moudří byli znepokojeni, ale nikdo zatím nepostřehl, že se Saruman obrátil k temným myšlenkám a v srdci již je zrádcem: toužil totiž, aby Velký prsten našel on a nikdo jiný, aby jím mohl sám vládnout a uspořádat celý svět podle své vůle. Příliš dlouho studoval Sauronovy cesty v naději, že jej porazí, a nyní mu spíš záviděl jako sokovi, než aby nenáviděl jeho skutky. A předpokládal, že Prsten, který je Sauronův, bude hledat svého pána, až se opět zjeví; ale kdyby ho zase vyhnali, zůstane skryt. Proto byl ochoten zahrát si s nebezpečím, nechat Saurona dočasně být a doufat, že svou chytrostí předběhne přátele i Nepřítele, až se Prsten zjeví. Postavil stráže na Kosatcových polích, ale brzy zjistil, že služebníci Dol Gulduru prohledávají všechny říční cesty v tom kraji. Pochopil tedy, že se i Sauron dozvěděl, jak skončil Isildur, dostal strach, stáhl se do Železného pasu a opevnil jej a stále víc se zahloubával do učení o Prstenech moci a o jejich výrobě. Ale Radě nic z toho neřekl a stále doufal, že se jako první dozví novinu o Prstenu. Shromáždil velký zástup vyzvědačů - mnozí z nich byli ptáci, protože Radagast mu poskytl pomoc, nic netuše o jeho zradě, a myslel si, že to prostě patří k střežení Nepřítele. Ale stín v Temném hvozdu se stále prohluboval, do Dol Gulduru se stahovali zlí tvorové ze všech temných míst světa, opět se sjednotili pod jednou vůlí a jejich zloba byla zaměřena proti elfům a těm, kteří přežili z Númenoru. Proto byla konečně opět svolána Rada a velmi se hovořilo o Prstenech, ale Gandalf Radě řekl: Není třeba, aby se Prsten našel, vždyť dokud zůstává na zemi a není zničen, bude žít moc, kterou vládne, a Sauron poroste a bude mít naději. Moc elfů a Přátel elfů je nyní menší než kdysi. Brzy bude pro nás příliš silný i bez Velkého prstenu, protože vládne Devíti a ze Sedmi získal tři zpět. Musíme udeřit." Saruman s tím nyní souhlasil, protože si přál vypudit Saurona z Dol Gulduru, který byl blízko Řeky, aby tam nemohl dál po libosti pátrat. Proto naposledy pomohl Radě; zaútočili na Dol Guldur, vyhnali Saurona z jeho pevnosti a Temný hvozd opět na krátko ozdravěl. Udeřili však příliš pozdě. Temný pán to totiž předvídal a již dlouho připravoval své pohyby. Nazgúlové, jeho devět služebníků, šli napřed, aby se přichystali na jeho příchod. Proto byl jeho útěk jen předstíraný a brzy se vrátil, a než mu v tom mohli Moudří zabránit, vnikl do svého království v Mordoru a opět postavil temné věže Barad-dur. V tom roce se Bílá rada sešla naposled, Saruman se stáhl do Železného pasu a už se s nikým neradil. Skřeti se sbírali a daleko na východě i na jihu divocí lidé zbrojili. Tu se uprostřed houstnoucího strachu a pověstí o válkách prokázala pravdivá Elrondova předtucha, a Jeden prsten se zas našel náhodou tak zvláštní, jakou nepředvídal ani Gandalf, a zůstal utajen před Sarumanem i před Sauronem. Byl totiž vyloven z Velké řeky dávno předtím, než jej hledali. Nalezl jej jeden z rybářského nárůdku, který sídlil u Řeky, než v Gondoru vymřeli Králové, a nálezce jej odnesl tam, kde by jej nikdo nehledal: do temného úkrytu pod kořeny hor. Tam zůstával, dokud jej znovu nenašel pocestný uprchlý do hlubin země před pronásledováním skřetů, a tak se prsten dostal až do daleké země hobitů, Malého Lidu. Do toho dne si jich elfové ani lidé nevážili a ani Sauron, ani nikdo z Moudrých kromě Gandalfa na ně ve všech svých úradcích nepomyslel. Dík štěstí a bdělosti se Gandalf dozvěděl o Prstenu jako první, dříve než se o něm doslechl Sauron; byl však zmaten a na pochybách. Zlá moc Prstenu byla totiž i pro kohokoli z Moudrých příliš velká, pokud by se nechtěl jako Saruman sám stát tyranem a temným pánem; ale nebylo jej možné navždy utajit před Sauronem ani zničit uměním elfů. Proto postavil Gandalf s pomocí Dúnadanů ze Severu stráž okolo země hobitů a vyčkával. Ale Sauron měl mnoho uší a brzy zaslechl pověst o Jednom prstenu, po kterém nadevše toužil, a vyslal pro něj nazgúly. Pak vzplanula válka a tento věk skončil bitvou se Sauronem, stejně jako začal.
Ale ti, kdo viděli, co se tenkrát vykonalo, činy udatné a podivuhodné, vypověděli příběh Války o Prsten jinde, i to, jak skončila nepředvídaným vítězstvím a dlouho předvídaným žalem. Řekněme zde, že v oněch dnech povstal na Severu Isildurův dědic, vzal úlomky Elendilova meče a ty byly v Roklince znovu zkuty; pak vyšel do války jako velký kapitán lidí. Byl to Aragorn, dědic v přímé linii od Isildura. Bojovalo se v Rohanu, zrádce Saruman byl svržen a Železný pas rozbořen, a před Minas Tirith byla svedena velká bitva a tam odešel do tmy morgulský Pán, Sauronův Kapitán; a Aragorn vedl vojsko Západu k Černé bráně Mordoru. V té poslední bitvě byli Gandalf, Elrondovi synové, rohanský král, gondorští páni a Aragorn s Dúnadany ze Severu. Nakonec tam hleděli vstříc smrti a porážce a všechna jejich udatnost byla marná, protože Sauron byl příliš silný. V tu hodinu se však prokázalo to, co řekl Gandalf, a pomoc přišla z rukou slabých, když Moudří kolísali. Neboť - jak se od té doby zpívá v mnoha písních - právě hobiti, obyvatelé podhůří a lučin, jim přinesli vysvobození. Jak se totiž říká, hobit Frodo na Gandalfovu výzvu na sebe vzal břemeno a sám se svým sluhou prošel nebezpečím a temnotou, a nakonec došel navzdory Sauronovi až k Hoře osudu a hodil tam Velký prsten moci do Ohně, kde byl ukován, takže byl konečně zničen a jeho zlo stráveno. Pak Sauron padl, byl nadobro poražen a uletěl jako záštiplný stín. Věže Barad-dur se hroutily ve zkáze a rachotem jejich pádu se otřásly mnohé země. Tak opět přišel mír, na zemi se rozvilo nové jaro a Aragorn byl korunován králem Gondoru a Arnoru, moc Dúnadanů se pozvedla a jejich sláva se obnovila. To všechno bylo dosaženo z velké části dík radám a bdělosti Gandalfa, ale až v čase, kdy měl odejít, se přišlo na to, že dlouho střežil Rudý prsten ohně. Prsten byl zprvu svěřen Círdanovi, Pánu Přístavů, ale ten jej předal Gandalfovi. Vezmi si nyní tento prsten", řekl, protože tvá práce a tvé starosti budou těžké, ale on tě bude ve všem podporovat a chránit tě před únavou. Toto je totiž Prsten ohně a možná že ve světě, který vychládá, jím roznítíš v srdcích dávnou odvahu. Mé srdce však patří Moři a budu bydlet na šedivém pobřeží a střežit Přístavy, dokud nevypluje poslední loď. Tehdy tě budu čekat." Ta loď byla bílá a stavěla se dlouho a dlouho čekala na konec, o němž Círdan mluvil. Ale když byly tyto věci dokonány, bylo zjevné, že moc Tří prstenů také skončila, a elfům svět zestárl a zešedl. V tom čase napjali plachty a z Přístavů navždy opustili Středozem.
Docela nakonec přijeli k Moři Strážci Tří prstenů a Elrond vstoupil na loď, kterou Círdan připravil. V podzimním soumraku vyplula z Šedých přístavů, nesena ve vysokém povětří nad mlhami světa odplula na Starodávný západ a pro elfy nastal konec příběhu a písně