EDUKAČNÍ ASPEKTY STRUKTUROVANÉ INTELIGENCE
se zaměřením na inteligenci logicko-matematickou

---

1. Východiska

Zkouška trvá asi hodinu. Psycholog pokládá dívce otázky a zjišťuje, kolik informací si pamatuje (Kdo objevil Ameriku? Co je to žaludek?), jak velkou má slovní zásobu (Co znamená slovo nesmysl? Vysvětli význam slova zvonice.), jaké má aritmetické schopnosti (Kolik budou stát tři čokolády, když jedna stojí osm korun?), zda si zapamatuje řadu čísel (5, 1, 7, 4, 2, 3, 8) a zda pozná, co mají dva odlišné prvky společného (loket a koleno, hora a jezero). Dívka dostává ještě další úkoly. Hledá například východ z bludiště nebo řadí obrázky tak, aby vyjadřovaly nějaký příběh. Poté zkoušející ohodnotí každou otázku určitým počtem bodů a získá jediné číslo: inteligenční kvocient neboli IQ. Toto číslo (možná, že se ho dozví i dívka sama) bude mít na její budoucnost pravděpodobně nezanedbatelný vliv, neboť ovlivní její učitele a v případě dobrého výkonu jí umožní získat některá privilegia. Hodnotě inteligenčního kvocientu se přikládá velký význam a má to své dobré důvody. Výsledky testů inteligence poměrně dobře předpovídají, jak žák zvládne učivo ve škole. Méně se z nich dozvíme o tom, jak si povede v dalším životě.

Všude na světě se předchozí scénář odehrává stejným způsobem a denně se ho účastní tisíce dětí. Ve všech případech se přikládá jedinému výslednému číslu velký význam. Pro různé věkové skupiny a v různých kulturách se samozřejmě používají odlišné verze testu. Někdy inteligenční testy neprobíhají v přímém kontaktu s psychologem, ale zadávají se jako testy „tužka-papír“. Základní obrysy inteligenčních testů jsou však po celém světě zhruba stejné: hodina otázek a odpovědí a výsledek vyjádřený jako jediné zaokrouhlené číslo.

Mnoho lidí si uvědomuje, že tento přístup není právě ideální. Inteligence je přece něco víc než rychlé zodpovězení krátkých otázek, které předpovídá školní úspěšnost. Vzhledem k tomu, že jiná představa inteligence v podstatě neexistuje a my nejsme schopni zjistit schopnosti jednotlivce jiným způsobem, bude se tento scénář v dohledné budoucnosti stále opakovat.

Nechme se však unášet fantazií a zamysleme se nad některými schopnostmi, které se v některých oblastech světa těší velké vážnosti. Představme si dvanáctiletého puluwatského chlapce z Karolínských ostrovů, který byl vybrán staršími kmene jako vhodný adept mořeplaveckého umění. Pod vedením zkušených navigátorů se naučí znát námořnické řemeslo, postavení hvězd i zeměpis tak, aby mohl řídit plavbu lodí mezi stovkami ostrovů. Nebo si představme patnáctiletého íránského chlapce, který zná nazpaměť celý korán a dokonale ovládá arabštinu. Odchází do svatého města, kde se bude pod vedením ajatolláha několik let připravovat na dráhu učitele a církevního hodnostáře. Nakonec si můžeme představit čtrnáctiletou Pařížanku, která umí programovat na počítači a začíná s pomocí syntezátoru komponovat hudbu.

Krátké zamyšlení nám postačí k tomu, abychom si uvědomili, že všichni tito mladí lidé dosáhli vysoké úrovně ve velmi náročném oboru, a z každé rozumné definice pojmu vyplývá, že se projevili jako velice inteligentní. Stejně tak je ale jasné, že současné metody měření intelektu nejsou příliš vhodné k tomu, aby ohodnotily potenciální schopnosti jednotlivce či výkon, kterého člověk dosáhne v navigaci podle hvězd, při zvládnutí cizího jazyka nebo počítačovém komponování hudby. Problém při tom nespočívá v technice testování, ale spíše v tom, jakým způsobem jsme zvyklí pohlížet na intelekt, a v našem zakořeněném chápání inteligence. Nezbývá nám nic jiného než rozšířit a přeformulovat obecně rozšířenou představu o tom, co je lidský intelekt. Potom snad i najdeme vhodnější způsob, jak úroveň intelektu ohodnotit, a zároveň objevíme i efektivnější pojetí jeho kultivace.

Již přes dva tisíce let, přinejmenším od doby vzniku městských států ve starém Řecku, převládá v diskusi o postavení člověka v naší civilizaci jeden názorový proud. Je v něm zdůrazňována existence a důležitost mentálních schopností, jež jsou označovány různými termíny, například rozum, inteligence, myšlení. Neustálé hledání odpovědí na otázku, co je člověk, vedlo zřejmě nevyhnutelně k tomu, že se do centra pozornosti dostala lidská touha po poznání, a ty schopnosti, které se uplatňují v poznávacím procesu, se začaly významně cenit. Ten, kdo používá svých mentálních schopností, patří k nejváženějším osobám své doby, ať už se jedné o Platonova vládce-filozofa, hebrejského proroka, vzdělaného písaře ve středověkém klášteře nebo vědce ve výzkumné laboratoři. Sokratovo „Poznej sám sebe“, Aristotelovo „Všichni lidé od přírody prahnou po poznání“ a Descartovo „Myslím, tedy jsem“ jsou výroky, které můžeme vepsat do záhlaví celé naší civilizace.

Dokonce i v onom temném tisíciletí mezi antikou a renesancí málokdo pochyboval o nadřazenosti intelektu. Sv. Augustin, který je pokládán za otce víry, v době raného středověku prohlásil: Původcem a prvotním hybatelem vesmíru je inteligence. Proto musí být konečným účelem tohoto vesmíru dobro inteligence a tím je pravda… Ze všech lidských snažení je snaha o moudrost tou nejdokonalejší, nejvznešenější, nejužitečnější a nejpříjemnější. Je nejdokonalejší, neboť do jaké míry se člověk oddá následování pravdy, v té míře již okouší pravou blaženost.

V období vrcholného středověku přichází Dante s názorem, že „vcelku vzato, je vlastním posláním lidské rasy neustále realizovat veškeré možnosti, které skýtá intelekt, a to, za prvé, spekulací, dále prostřednictvím jejich rozšíření a v jejich zájmu, a za druhé, jejich praktickým uplatněním“. Na úsvitu renesance, sto let před Descartem, Francis Bacon v Nové Atlantidě líčí, jak anglická loď připlouvá k ostrovu Utopia, kde je nejdůležitější institucí velký ústav, který se věnuje vědeckému výzkumu. Vládce ostrovní říše vysvětluje návštěvníkům: Dám vám ten největší klenot, který mám. Z lásky k Bohu i lidem vám prozradím, v čem tkví pravé tajemství Šalamounova chrámu… Smyslem naší existence je znalost příčin a skrytých pohybů věcí, rozšíření hranic panství člověka a jeho vlivu na všechno dění.

Úcta k poznání a k těm, kterým se ho podařilo dosáhnout, však není jedinou uznávanou konstantou kultury, kterou jsme si zvykli poněkud nepřesně nazývat „západním světem“. Po celá staletí hrály významnou roli také ctnosti citu, víry a odvahy. Mnohdy – i když ne vždy oprávněně – byly chápany jako protipól cesty za poznáním. Zajímavé je, že i tehdy, kdy je víra či láska vynášena nade vše ostatní, bývá charakteristicky považována za neslučitelnou s rozumem. Podobně je tomu i tehdy, kdy totalitní vládcové, kteří se rozhodli přetvořit společnost v duchu nové vize „odstraňují“ nepřizpůsobivé racionalisty a intelektuály, a tak znovu skládají zvráceným způsobem poklonu rozumu.

Slovo „inteligence“ používáme tak často, že jsme uvěřili v jeho existenci, představujeme si pod ním skutečně hmatatelnou, měřitelnou entitu. Neuvědomujeme si, že jde jen o přijatelný způsob označení určitého fenoménu, o němž ani nevíme, zda existuje. Příroda nevytváří ostré hranice, ty si vytyčujeme sami. Rozdělení jednotlivých inteligencí a jejich charakteristiky vznikly jen proto, aby nám pomohly vědecky vysvětlit určité jevy a přispěly k vyřešení naléhavých praktických problémů. Inteligence nejsou fyzikálně ověřitelné entity, ale jen umělé vědecké pojmy, které potřebujeme k výkladu skutečnosti.

!test ze znalostí první kapitoly!