EDUKAČNÍ ASPEKTY STRUKTUROVANÉ INTELIGENCE
se zaměřením na inteligenci logicko-matematickou

---

2. Jazyková inteligence

Hovoříme-li o významech a konotacích slov, nacházíme se v oblasti sémantiky. Logika básníka je sice odlišně zaměřená, podléhá však stejně přísným zákonům jako logika vědce. Uspořádání básnických obrazů vyžaduje stejně poctivou duševní práci jako matematický důkaz. Tam, kde vědec musí věnovat svou pozornost důsledkům, které plynou z určitého předpokladu nebo zákona, musí básník citlivě vnímat odstíny významů a sledovat, jak tyto významy ovlivňují nebo omezují sousední slova. Stejně jako nemůže doufat v kariéru vědce člověk, který nerozumí zákonům logické dedukce, nemůže se stát básníkem ten, kdo není schopen vnímat vzájemné působení mnohovrstevných významů slov.

U básníka můžeme zvláště zřetelně pozorovat, jak fungují základní jazykové operace. Básník musí být vnímavý k významu slov a jemně rozlišovat odstíny mezi inkoustem rozlitým „záměrně“, „schválně“ a „cíleně“. Musí mít cit pro pořádek slov, umět se řídit pravidly gramatiky a v uvážlivě zvolených případech tato pravidla překračovat. Na úrovni smyslů musí citlivě rozlišovat zvuky, rytmy, modulaci a metrum veršů, aby pak posluchač mohl s požitkem naslouchat i básním v cizím jazyce. Básníkovi nesmí chybět ani citlivost pro různé funkce jazyka, pro jeho možnosti vzrušit, přesvědčovat, pobízet, předávat informace nebo jen prostě potěšit.

Většina z nás žádnou báseň nikdy nenapíše, přesto však máme pro zmíněné jevy cit. Kdybychom alespoň podvědomě nerozuměli různým aspektům jazyka, básně by nám neříkaly vůbec nic. Přiměřená schopnost využívat možnosti lingvistické tetrády, již tvoří fonologie, syntax, sémantika a morfologie, je jednou z podmínek úspěšného přežití člověka ve světě. Jazykové schopnosti vlastně představují nejrozšířenější a nejdemokratičtější rozdělenou formu lidské inteligence.

Je mnoho lidí, kteří nikdy žádnou báseň nenapsali, a přesto využívají jazyk k mnoha různým účelům. Z mnoha možností vybíráme čtyři funkce jazyka, které hrají v životě společnosti zásadní úlohu. Je to především rétorická funkce řeči, schopnost používat jazyk k přesvědčování jiných lidí. Tuto schopnost rozvinuli na nejvyšší míru politici a právníci, používá ji však každý tříletý capart, který žadoní o druhý přídavek dortu.

Za druhé je to paměťový potenciál řeči, schopnost používat řeč pro zapamatování informací. V paměti si vedeme seznam svého majetku i pravidla pro určité hry, trasu cesty na určené místo i návod, jak zacházet s novým strojem.

Třetí důležitou funkcí jazyka je vysvětlování. Vyučování a učení probíhá většinou v jazyce. Dříve se vyučovalo hlavně slovem mluveným, ať už šlo o verše, přísloví nebo prostá vysvětlení, v současnosti vzrůstá úloha slova v jeho psané formě. Výmluvný příklad tohoto jevu najdeme v přírodovědných oborech. Přes nespornou důležitost logicko-matematického uvažování a symbolických systémů se v učebnicích stále vysvětlují základní pojmy převážně formou slovního vyjádření. Jazyk je kromě toho zdrojem metafor, které spolupůsobí při vzniku a objasňování nových vědeckých teorií.

Nakonec je to schopnost jazyka vysvětlovat svou vlastní činnost, uvažovat o sobě samém a stát se aktivním účastníkem „metalingvistické“ analýzy. Náznaky této schopnosti pozorujeme už u nejmladších dětí, když se ptají: „Myslel jsem tím X, nebo Y?“, a vedou tak tazatele k zamyšlení nad primárním použitím jazyka. Daleko složitější příklady metalingvistického uvažování se objevily v tomto století, přesněji řečeno v posledních třiceti letech. Lingvista Noam Chomsky stál na počátku velkých změn v jazykovědě, které vedly k lepšímu pochopení podstaty a funkcí jazyka a ke vzniku nových teorií o vztahu jazyka k ostatním lidským aktivitám. Přemýšlení o jazyce je zřejmě významnější v naší kultuře než v kulturách jiných, zájem o jazyk jako o systém je výlučně omezen na vědecky orientované společnosti.

Schopnosti čtyřletých a pětiletých dětí zahanbují všechny jazykové programy, které na počítačích známe. Ani nejlepší lingvisté světa nejsou schopni vytvořit pravidla, jež by vystihovala tvary (a významy) dětského vyjadřování.

Albert Einstein prý začal mluvit velmi pozdě a jeho počáteční nemluvnost možná byla jednou z příčin, proč viděl a chápal svět méně konvenčním způsobem. Mnoho normálních či téměř normálních dětí má potíže výlučně jazykového charakteru. V některých případech se týkají hlavně sluchového rozlišování: děti špatně dekódují rychle plynoucí fonémové řetězce, což se neprojeví pouze obtížemi v porozumění, ale často také nesprávnou artikulací. Schopnost rychle zpracovat jazyková sdělení – nezbytný předpoklad pro porozumění mluvené řeči – zřejmě závisí na neporušenosti spánkového laloku. Pokud v této oblasti mozku dojde k úrazu nebo abnormálnímu vývoji, mívá to za následek oslabení řečového výkonu.

I když mnoho dětí projevuje obtíže právě ve fonologické rovině, setkáváme se i s dětmi oslabenými v jiných složkách jazyka. Některé děti nedostatečně vnímají syntakticko-morfologické faktory: necháme-li je opakovat věty, dopouštějí se zjednodušení následujícího typu :

Překvapující je, že tyto děti se projevují zcela normálně při řešení všech typů problémů, pokud tomu ovšem nezabrání snížené jazykové schopnosti, případně i zhoršený sluch.

I mírná afázie stačí k tomu, aby zničila literární talent. U formy afázie, která provází lézi Brocova centra, se řečový signál skládá z podstatných jmen a jednoduchých vět a vykazuje nízkou schopnost ohýbání a modifikace. Tato forma působí jako karikatura stylu Ernesta Hemingwaye. V případě, že afázie vznikla lézí Wernickeova centra, je řečový signál plný složitých syntaktických forem a morfologických variant slov, bývá však těžké pochopit podstatu sdělení. Máme před sebou karikaturu stylu Williama Faulknera. (I jiné jazykové úchylky, jako například idioglossa (osobní slang) a schizofrenická řeč, se vyznačují chaotickou syntaxí.)

Spolu s rozvojem jazyka se objevilo mnoho funkcí, v nichž se mohl jazyk uplatnit. K tomu, abychom si udělali alespoň rámcovou představu o rozmanitosti těchto funkcí, stačí zvážit některé způsoby využití jazyka v různých kulturách a toho, jak tyto kultury mistry slova odměňují. Snad nejpodivuhodnější je schopnost některých bardů zpívat noc co noc před pozorně naslouchajícím publikem dlouhé veršované básně. Folklorista Millman Parry a jeho žák A. B. Lord (1965) [1] potvrdili, že tito pěvci dlouhých balad, Homérové současnosti, bez problémů skládají tisíce veršů. Vycházejí přitom z naučených modelů či schémat, do nichž vkládají konkrétní obsah a kombinují je tak, aby se verše neustále obměňovaly.