EDUKAČNÍ ASPEKTY STRUKTUROVANÉ INTELIGENCE
se zaměřením na inteligenci logicko-matematickou

---

8. Vzdělávání inteligencí

Rodí se stále noví lidé, které je třeba socializovat podle převládajících norem, hodnot a zvyků. Homo sapiens je už od počátku svého vývoje tvor budující si „společenský status“, a to ho vlastně nevyhnutelně přivedlo na cestu ke vzdělání. Často pozorujeme, že se zájem o děti pojí se širším zájmem o život kmene jako celku. (Henry, 1960) [81]

V tradiční negramotné společnosti mají největší význam interpersonální schopnosti. Hodně se uplatňuje prostorová a tělesná inteligence, za určitých okolností se vysoko cení i jazykové a hudební znalosti. Ve společnostech s tradičním náboženským školstvím přichází ke slovu inteligence jazyková. Stále se rozvíjejí interpersonální schopnosti, v nejvyšších vrstvách společnosti se pěstují i některé disciplíny logiky a matematiky. V moderním světském vzdělávacím zařízení má nejvyšší postavení inteligence logicko-matematická, cení se některé jazykové schopnosti; význam interpersonální inteligence se obecně snižuje a vzrůstá význam inteligence intrapersonální.

Ještě před několika tisíci lety byli téměř všichni lidé součástí kultur, které všechny své síly vynakládaly na obstarávání základních potřeb. Věnovali se převážně lovu, sběru potravy, zemědělství a přípravě jídla. V těchto společnostech měli všichni lidé (nebo alespoň zástupci jednoho pohlaví) téměř stejné znalosti, jež potřebovali k tomu, aby se mohli postarat o sebe a o ty, za něž nesli odpovědnost. Tyto znalosti si osvojovaly děti v poměrně časném věku a většinou jim k tomu stačilo přímé pozorování a nápodoba dospělých členů rodiny. Nepotřebovali žádné záznamové kódy ani specializovaný výcvik, předepsaná úroveň vzdělání neexistovala.

I v preliterárních společnostech se však setkáváme se schopnostmi, které jsou velmi složité a propracované. Vykonávají je jen jedinci, kteří ve svém oboru dosáhli vysoké úrovně – a právě jejich schopnosti jsou pro náš výzkum velmi důležité. Vynikajícím příkladem takové schopnosti je mořeplavecké umění, se kterým se můžeme setkat v oblasti Puluwatských ostrovů v souostroví Karolíny v Mikronésii. Stát se „mistrem mořeplavby“ je neobyčejně těžké, podaří se to jen hrstce mužských členů společnosti (bývá jich kolem půl tuctu). Většina mužů získá elementární znalosti, které jsou k plavbě po moři potřeba, a o víc se ani nesnaží. Z těch, kdo se pokusí toto umění ovládnout, dokončí výcvik méně než polovina. Úspěšní žáci se pak zařadí mezi skutečné mořeplavce. Protože i stavba kánoí vyžaduje složité dovednosti, které lze získat jen náročným výcvikem, stavět kánoe dovede také jen malá část obyvatelstva (Gladwin,1970) [82].

Díky Thomasu Gladwinovi poměrně dobře známe proces, kterým se mladý Puluwat stává uznávaným mořeplavcem (seznámili jsme se s ním dříve). Gladwin vymezuje dva oddělené okruhy výuky, které musí absolvovat každý, kdo chce mít naději na úspěch. Část toho, co musí mladý mořeplavec umět, se předává slovně a odehrává se na suché zemi. Mladík si musí uložit do paměti rozsáhlé množství informací o všech ostrovech a jejich poloze a musí znát jména a postavení všech hvězd, jež by mohl při orientaci na moři potřebovat. Gladwin uvádí, že tuto tradici není třeba uchovávat v tajnosti, protože

… si ji nemůže osvojit nikdo, kdo neprojde časově náročnou výukou, při níž si musí přesně zapamatovat mnoho informací… Žáci se vše učí nazpaměť, neustále probíhá opakování a zkoušení. Učení nemůže skončit, dokud žák na požádání svého učitele nezačne u kteréhokoliv ostrova ve známé oblasti oceánu a neodříká, kterými hvězdami se bude řídit při cestě na všechny ostrovy, na které by se dalo z tohoto ostrova přímo doplout – nesmí přitom vynechat ani zpáteční cestu. (Gladwin, 1970) [82]

Tuto nepostradatelnou, avšak nikoli nejdůležitější složku mořeplaveckého umění si budoucí námořník osvojuje pomocí inteligence jazykové. Významnější část výcviku absolvuje přímo na moři. Musí se důvěrně seznámit s mořskými proudy a s různými okolnostmi, které ho můžou při plavbě mezi skupinami ostrovů potkat; naučí se, jak má odhadovat vzdálenost, kterou přeplul, a jak má určit, kolik mu ještě zbývá; zjistí, co se dá přečíst z vln a jak se naviguje v bouři; naučí se orientovat v naprosté tmě a odhadovat vývoj počasí; seznámí se s životem v moři a jeho využitím; bude určovat kurz lodi podle hvězd. Podstatou tohoto procesu je, že si žák do své mysli zabuduje „mentální modely“. Ztotožní se s rolí mořeplavce, který sleduje svůj kurz a vše kolem něj odplouvá dozadu, jen hvězdy nad hlavou zůstávají na svém místě. Základ mořeplavectví se nelze naučit pomocí jazyka, závisí na přesném vnímání smyslů a na rozvoji prostorové a tělesně-pohybové inteligence.

Zajímavé je porovnat puluwatské mořeplavce se zpěváky lidových balad, s nimiž se setkáme na balkánském venkově. Millman Patry a Albert Lord se zabývali jejich tvorbou (Lord, 1965) [1] a zjistili, že zpěvák epických písní dokáže zpívat po čtyřicet nocí islámského svatého měsíce ramadánu každou noc jinou píseň. Nemá k tomu žádné formální vzdělání, jen od dětství celé noci naslouchá písním. Tímto způsobem se učí, jak se tvoří zápletka příběhu; hlavně se však seznamuje s jazykovými a hudebními stereotypy, které mu pak umožní skládat nové písně. Po letech naslouchání a vstřebávání začne mladík tyto stereotypy používat, naučí se přidávat sloky ke známým písním, pokusí se je všelijak rozvíjet a zdobit, možná složí i píseň vlastní. Lord popisuje tento proces jako „imitaci a asimilaci, které jsou výsledkem naslouchání a mnoha vlastních pokusů“. Časem se zpěvákovi naskytne příležitost přednést svou píseň před publikem, které své zpěváky miluje, ale nešetří. Mladý zpěvák si ověří, zda výsledky jeho práce, vzešlé z pozorného naslouchání a vlastního cvičení, splňují očekávání komunity.

Puluwatský námořník i balkánský bard dosáhli ve svém oboru vysoké úrovně a odlišují se tím od dalších členů své společnosti. Potřebovali pro své výkony značnou jazykovou paměť, kterou museli hodně a často cvičit. Mořeplavec používá hlavně prostorové a tělesné schopnosti, zpěvák schopnosti hudební spolu s interpersonalní schopností komunikovat s publikem. Balkánský bard se vše učí, s formální výukou se vůbec nesetká: je to naprostý samouk. Puluwatští námořníci naopak absolvují jasně vymezenou výuku, která se alespoň částečně odehrává na souši – žáci se často učí v domě kánoí a používají přitom oblázky, které představují hvězdy.

Nezapomeňme dodat to, že všichni dospělí obyvatelé Puluwatských ostrovů se aspoň trochu dokážou plavit po moři a všichni dospělí členové tradiční balkánské společnosti vědí něco o eposech.