EDUKAČNÍ ASPEKTY STRUKTUROVANÉ INTELIGENCE
se zaměřením na inteligenci logicko-matematickou

---

(8. Vzdělávání inteligencí)

8.7 Tři klíčové znaky moderního vzdělávání

S výsledky rozvoje moderní „industrializované“ a „rozvinuté“ společnosti se setkávají lidé všude na světě bez ohledu na to, jaký způsob vzdělávání je u nich zaveden. I když třeba mají pochybnosti o dokonalosti evropského, amerického či japonského modelu, otočit se zády k modernímu systému vzdělávání a zůstat u tradičních forem předávání znalostí už nemohou.

Každý, kdo má vliv na další rozvoj vzdělávacích systémů, by měl porozumět důsledkům, které z klíčových znaků moderního vzdělávání vyplývají – k těmto znakům patří:

• pravidelná účast na vyučování
• gramotnost
• přijetí vědeckého způsobu myšlení

Každý z těchto tří znaků představuje velmi rozsáhlou a ne zcela objasněnou oblast různých vlivů, které jsou spolu složitě propojeny: většina současných škol v rozvinutém světě přitom vyučuje několika oborům gramotnosti a vědeckého myšlení najednou. Určitě nebude nic snadného rozplést účinky jednotlivých aspektů a určit, jak se prvky celého systému navzájem ovlivňují. Význam uvedených faktorů je v každé rovnici současného vzdělávání zcela zásadní, a tak se pokusíme zjistit o každém z nich co nejvíc.

8.7.1 Scholarizace – zařazení do instituce školy

Mějme na paměti omezení, která plynou z předchozích úvah, a pusťme se do rozboru našich tří faktorů. Nejvíce času bylo zřejmě věnováno zkoumání účinků školního prostředí. Znalci se většinou shodují na tom, že mimo školní prostředí získávají děti své schopnosti pozorováním a přímou účastí na činnosti, která probíhá v přirozeném kontextu. V klasické školní třídě je situace zcela odlišná. Učitelé hodně mluví a vykládají látku v abstraktní symbolické podobě. Ke sdělování informací používají neživá média, hlavně knihy a grafická znázornění. Ve škole se žáci seznamují převážně s tématy, která nemohou vidět ani se jich dotknout a přímý smyslový kontakt se skutečností je omezen (významná je pouze úloha zraku při čtení). Děti, které se účastní školního vyučování, řeší různé problémy a úkoly vytržené z kontextu prostě proto, že jim je někdo zadal. Učí se, že je třeba hledat klíč k řešení, vymýšlejí různé postupy a strategie a při hledání odpovědi na to, co není známo, se nesmí nechat ničím odradit. Některé ze schopností, které si děti ve škole osvojují, mají všeobecné použití: když se dítě naučí číst, může si přečíst knihu s jakýmkoli námětem; když se naučí psát, může psát o všem možném; schopnost počítat, číst grafické záznamy a další mají podobně rozmanitá uplatnění. Záznamové systémy a práce s nimi tvoří zřejmě nejvýznamnější část dovedností, které škola svým žákům předává.

Žáci, kteří pravidelně navštěvovali školu, lépe pracují s jazykem než ti, kdo do školy nechodili. Osvojili si potřebné strategie zpracování informací (například sdružování) a automaticky zařazují objekty do taxonomických kategorií (vyberou objekty patřící do odpovídající třídy). Pokud však předkládáme úkoly, ve kterých se používá známý materiál a hledají se funkční vztahy, pokud účastníky testu seznámíme s kritérii třídění a zajistíme přitom známé a bezpečné prostředí pro všechny zúčastněné, nenajdeme mezi absolventy školy a těmi, kdo do školy nechodili, téměř žádné rozdíly. Potvrzuje se, že škola má velký význam hlavně v oblasti jazykové a v tom, že se v ní žáci naučí klasifikovat a používat určité strategie. Děti, které do školy nechodily a tyto schopnosti postrádají, si je mohou osvojit dodatečně. Určitě je však nezískají spontánně jen tím, že je necháme vyřešit nějaký test.

Podíváme-li se zpět k naší tabulce, vidíme, že škola představuje místo, kde vyučovací proces probíhá mimo běžný kontext (v němž se schopnosti využívají k produktivní práci), že se ho účastní specialisté pověření předáváním informací a že se tam používají četná média, která se v mimoškolním prostředí většinou nevyskytují. Tato kombinace pak rozvíjí mentální schopnosti, které by žák těžko získával, pokud by se předávání informací odehrávalo bez zprostředkující funkce médií a na místě, kde se daná činnost běžně provozuje. Mezi vedlejší důsledky vzdělávání ve škole patří i složitější a přemýšlivější způsob vyjadřování, zaměření na více oborů a rozvoj logického myšlení. Vývoj jednotlivých forem personální inteligence závisí na druhu školy. Prostorové, tělesně-pohybové a hudební schopnosti se tu vyskytují jen ve vedlejší roli, případně si je žák může zvolit jako své speciální zaměření. Rozdíly ve školách jsou dány hlavně tím, zda škola vychází z tradičního náboženského modelu, kde stojí v popředí jazykové a interpersonální formy inteligence, nebo zda má moderní zaměření, pro něž jsou podstatnější logicko-matematické a intrapersonální formy znalostí. K tomu si můžeme připomenout, že formální školní zařízení v některých kulturách jako například v Japonsku výrazně podporují rozvoj znalostí interpersonálních. Existují také přísně tradiční školy, například školy koránské, které se věnují pouze čtení a psaní a k žádné revoluci v poznání v nich nedošlo (Wagner, 1983; Adler, 1982) [96][97].

8.7.2 Gramotnost

Když obrátíme svou pozornost ke gramotnosti, zjistíme, že před sebou máme soubor poměrně samostatných, i když příbuzných schopností. Gramotnost stejně i jako vzdělávání ve škole podporuje rozvoj živého, mnohostranného a přemýšlivého zájmu o jazyk. V preliterární společnosti je jazyk neviditelný: vidět jsou pouze následky činů, které následovaly po slovech. Ve společnosti gramotné si lidé dovedou řeč rozložit na slova a vědí, že slova jako prvky jazyka lze kombinovat obecně přijatelným způsobem (podle zákonů gramatiky) a že je možné o nich uvažovat jako o skladebných prvcích (metajazyk). Lidé se naučí přesnému a jednoznačnému vyjadřování toho, co mají na mysli, mohou si velmi přesně zaznamenávat, co bylo řečeno, a rozlišovat mezi zamýšleným významem promluvy („Podej mi sůl.“) a tím, co se řekne opravdu („Mohl bys mi, prosím tě, podat sůl?“). Díky korespondenci spolu mohou gramotní lidé komunikovat, i když se spolu přímo nesetkají, mohou se seznámit s někým, koho nikdy nepotkali, a mohou vzájemný vztah dlouhodobě udržovat. Mezilidské vztahy se vlivem gramotnosti výrazně proměňují.

Schopnost číst a psát se za určitých podmínek stává východiskem abstraktního myšlení. Díky gramotnosti je možné přesně definovat pojmy, vracet se k faktům a definicím, se kterými jsme se setkali dříve, a zvažovat přesvědčivost logických argumentů. Používání různých symbolických záznamů umožňuje člověku rozšířit vlastní paměť, lépe si zorganizovat činnost a obracet se najednou k většímu počtu lidí (k souboru potenciálních čtenářů).

Člověk, který se naučí více způsobům gramotnosti – může se naučit číst notové záznamy, matematické důkazy nebo složité diagramy –, má otevřený přístup k dříve nedosažitelným oblastem znalostí a může k nim sám přidávat nové poznatky. Gramotnost může mít výrazný vliv i na sociální postavení člověka. Ten, kdo umí psát, má velkou výhodu proti člověku, který je negramotný. Někteří lidé mohou díky své gramotnosti dosáhnout váženého postavení. Člověk, který si vede přesné záznamy veřejných transakcí a uvážlivě tyto záznamy používá, může získat úctu svých spoluobčanů jako spolehlivý zprostředkovatel obchodů nebo jako posuzovatel jednání druhých lidí. Není tedy divu, že slýcháme o náčelnících negramotných kmenů, kteří se o gramotnosti dověděli a hned se snažili ji předstírat! (Lévi-Strauss, 1964 [98])