(2. Jazyková inteligence)
Závratné jsou i pouhé nároky na paměť, bez níž by si pěvci nemohli zapamatovat předpisy a pravidla pro neustálé navazování veršů. Slovní paměť nepředčí ani matematici se svými několika sty či snad tisíci důkazů. Zajímavé je, že uvedené schopnosti bývají obzvlášť rozvinuté u jedinců, kteří jsou negramotní. Můžeme si připomenout objev, který ukázal, že negramotní Afričané si lépe pamatují příběhy než Afričané či Newyorčané, kteří prošli školou.
Člověk s dobrou pamětí byl kdysi osobou velmi váženou. Když se však objevilo písmo a informace se začaly zaznamenávat do knih, ve kterých se daly podle potřeby vyhledat, začala mohutná slovní paměť ztrácet svůj význam. S objevením tisku klesla hodnota tohoto aspektu jazykové inteligence ještě více.
Chceme-li najít kořeny úcty k jazyku v naší civilizaci, vraťme se do časů starého Řecka, kde patřila politická moc právě těm, kdo mistrně ovládali svůj jazyk. Eric Havelock, který se zabýval jazykovou kulturou té doby, říká:
… vedoucí role ve společnosti patřila převážně lidem s vynikajícím sluchem a citem pro rytmus. Významnými lidmi se stávali ti, kdo dovedli složit epos v hexametrech. Své schopnosti projevovali také při skládání rémat, což byly aforismy, které kromě metrického uspořádání využívaly ještě dalších básnických prostředků jako asonance a paralelismu. Umělec, který vystupoval na hostině, nebyl považován jen za člověka, jehož úkolem je bavit své publikum, ale i za člověka, který má přirozenou schopnost vést… schopný soudce, či dokonce schopný generál byl většinou člověk s vynikající slovní pamětí. Staří Řekové tímto způsobem zdůrazňovali význam inteligence v sociálních vztazích a identifikovali inteligenci s mocí. Pod slovem inteligence si přitom na prvním místě představovali vynikající paměť a smysl pro slovní rytmus. (Havelock, 1963) [2]
Nemysleme si, že v naší společnosti moc jazyka ztrácí význam (není to pravda, což potvrzuje i politická úspěšnost dobrých řečníků). Srovnáme-li však úlohu jazyka v naší kultuře a jinde, postavení jazyka v naší kultuře už není výjimečné. Logicko-matematické formy inteligence, které nejsou v jiných kulturách příliš důležité, mají v naší společnosti stejný význam jako jazyk. Tradiční kultury kromě toho kladou důraz hlavně na mluvený jazyk, řečnictví a hru se slovy, naše kultura klade relativně větší důraz na psané slovo – na schopnost získávat informace čtením a vyjadřovat se správně písemně.
Při psaní delšího díla – románu, historické hry nebo učebnice – stojí před spisovatelem úkol, který vyžaduje organizační nadání. Je to situace velmi odlišná od psaní kratších jazykových útvarů, jako jsou dopisy a básně, nebo od mluveného projevu, ať už jde o krátké či dlouhé promluvy nebo recitaci veršů. V básní se klade důraz na výběr každého slova a na přednes, rozsah básně je přitom poměrně omezen a báseň má většinou jen jedno, případně malý počet sdělení. Román naopak obsahuje bohaté soubory myšlenek a témat, která se spolu složitě proplétají. Výběr slov je samozřejmě stále důležitý, ale nepřevyšuje svým významem schopnost výstižně podat myšlenky a témata a vystihnout nálady nebo prostředí. Existují samozřejmě autoři románů (například Joyce, Nabokov nebo Updike), u kterých nacházíme básnickou posedlost správným výběrem slov, kdežto jiní (jako Balzac nebo Dostojevskij) jsou mnohem více zaměřeni na témata a ideje.
Vědci používají jazykové prostředky k tomu, aby mohli sdělit jiným lidem, co objevili. Zásadní vědecké objevy se často prezentují formou objevných pojednání nebo dobře uspořádaných statí. Přesto se však pozornost v těchto útvarech nezaměřuje na jazyk per se, ale spíše na srozumitelnost myšlenek, které lze zcela jistě vyjádřit i jinými slovy. Podstata objevu může být stejně dobře vyjádřena i nákresy, diagramy, rovnicemi nebo jinými symboly.
Při zběžném pohledu by se mohlo zdát, že vědci jiných oborů, například historikové nebo literární kritici, jsou na jazyce závislí v míře daleko větší – nejen jako na zdroji toho, co studují, nýbrž také jako prostředcích sdělení svých závěrů. Prakticky vzato, vědci humanitních oborů skutečně věnují daleko větší pozornost slovním formulacím, se kterými se setkávají ve zkoumaných textech i v článcích kolegů, a více se zamýšlejí nad tím, jak výsledky své vlastní práce zaznamenat. Přesto je i v tomto případě jazyk sice základním a snad i nenahraditelným prostředkem, nicméně nepředstavuje podstatu napsané práce. Cílem vědce je popsat co nejpřesněji problém nebo situaci, na kterou se zaměřil, a přesvědčit ostatní o správnosti a přesnosti svého názoru nebo interpretace. Vědci humanitních oborů vycházejí z dokumentů – písemných záznamů, uměleckých děl i objevů svých předchůdců. Pokud se takový vědec příliš vzdálí od toho, co není pevně dáno, a pokud se mu podaří jasně sdělit svůj názor nebo výsledek svého bádání, přestává na konkrétním slovním vyjádření záležet a podstata jeho sdělení mluví sama za sebe.
I když je součástí jazykového repertoáru i znaková řeč a písemný projev, je jazyk ve své podstatě produktem hlasového ústrojí a je určen lidským uším. Pokud bychom snižovali zásadní význam propojení jazyka se sluchovým a hlasovým ústrojím, těžko bychom správně porozuměli vývoji jazyka a jeho reprezentacím v mozku. Soustředíme-li se však pouze na anatomickou stránku, může nám uniknout úžasná pružnost jazyka a rozmanitost způsobů komunikace i uměleckého vyjadřování, které mají lidé (nadaní i ti, kteří trpí nějakou poruchou) k dispozici díky odkazu svých předků.
Hudba a jazyk mohly snad mít kdysi v dávnověku společnou podobu obecného výrazového vyjadřování. Ať už tato myšlenka má své opodstatnění nebo ne, víme, že hudba a jazyk se už po mnoho tisíc let vyvíjejí odděleně a že mají jiný účel.
!test ze znalostí druhé kapitoly!
|
