(7. Logicko-matematická inteligence)
Srovnáváme-li matematicko-logickou inteligenci s inteligencí jazykovou nebo hudební, všimneme si, jak málo toho víme o evoluční historii početních schopností. Relativně málo poznatků máme i o tom, jaké struktury mozku člověka jsou nositeli této schopnosti. U některých zvířat se setkáváme s prvními náznaky početních schopností: můžeme se zmínit o ptácích, kteří dokážou rozlišovat soubory podle počtu prvků, a to až do počtu šest či sedm; o instinktivní schopnosti včel odhadovat vzdálenosti a směr z tance svých družek; o schopnosti primátů počítat s jednoduchými čísly a odhadovat pravděpodobnost (Premack, 1976) [60]. Kalendáře a různé systémy zaznamenávání se objevily před více než třiceti tisíci lety, tedy daleko dříve, než vzniklo písmo. Na konci doby kamenné již lidé měli o zákonitostech, jimiž se řídí lidský život, poměrně jasnou představu. Naši předkové už určitě chápali, že čísla lze seřadit do nekonečné řady, a že jakékoli číslo můžeme zvětšovat tím, že k němu stále připočítáváme číslo jedna, a nebyli už jako ostatní tvorové odkázáni na malý soubor čísel, se kterými se mohli setkat kolem sebe.
O uspořádání mozkových struktur, které jsou zodpovědné za počítání, mnoho nevíme. Známe případy, kdy došlo ke ztrátě početních schopností, zatímco jazykové funkce zůstaly nepoškozené. Ještě častěji se můžeme setkat s afatiky, kteří si dokážou rozměnit peníze, hrát hry, při nichž je nutno počítat, a řídit své finanční záležitosti. Stejně jako v případě vztahu jazykových a hudebních schopností jsou i jazykové a početní schopnosti i na té nejzákladnější úrovni oddělené. Objevuje se čím dál více důkazů, že důležité aspekty početních schopností mají své reprezentace v pravé hemisféře – to nám připomene hudbu (Dahmen et al., 1982) [61]. Mnoho odborníků se shoduje na tom, že různé aritmetické schopnosti mohou být poškozeny nezávisle na sobě: může jít o schopnost dešifrovat číselné symboly, pochopit význam znamének označujících matematické operace, představit si množství, které dané číslo představuje nebo porozumět podstatě dané operace (nezávisle na schopnosti pochopit význam symbolů). Schopnost číst a vytvářet matematické znaky patří mezi funkce levé hemisféry, zatímco porozumění vztahům mezi čísly a číselným pojmům předpokládá zapojení pravé hemisféry. Základní řečové poruchy mohou snížit porozumění názvům čísel; narušení prostorové orientace může zkomplikovat zapisování výpočtů nebo řešení příkladů z geometrie. Poškození schopnosti plánovat, které se objevuje jako sekundární důsledek lézí čelního laloku, má ochromující vliv na řešení úloh, při nichž je třeba provést více kroků za sebou.
Navzdory této různorodosti panuje mezi vědci v názoru na lokalizaci matematických struktur křehká shoda. Podle tohoto názoru by v matematickém a logickém myšlení mohl hrát důležitou roli levý temenní lalok a přilehlé asociační oblasti laloku spánkového a týlního (Grafman, 1982) [62]. Víme, že právě léze (poškození, postižení, porucha) v této části angulárního gyru způsobují základní verzi Gerstmannova syndromu u dospělých – při tomto postižení dochází k poruchám počítání, kreslení, pravolevé orientace a rozpoznávání prstů, přičemž ostatní kognitivní funkce postiženy nejsou. A. R. Lurija (1966) [63] k tomu dodává, že léze v této oblasti mohou snižovat také schopnost orientace v prostoru a chápání některých gramatických struktur, jako jsou předložkové vazby a trpný rod.
Úmyslně jsem volil výraz „křehká shoda“. Klíčovou roli této oblasti mozku v logicko-matematickém myšlení se podle mého názoru zatím prokázat nepodařilo. Pro mnoho lidí mohou být důležitá právě místa v oblasti temenního laloku, ale stejně přesvědčivě můžeme dokázat, že u jiných lidí nebo při řešení jiných operací se na činnosti klíčových logicko-matematických funkcí podílejí struktury v čelních lalocích nebo v jiných oblastech pravé hemisféry.
Chtěl bych zde představit jednu koncepci neurologického uspořádání mozku v oblasti logicko-matematického myšlení, která se od uvedeného pohledu liší. Souhlasím s tím, že určitá nervová centra jsou pro logicko-matematické operace důležitá, na předcházejících řádcích jsem o některých z nich hovořil. Tato centra však pravděpodobně nejsou pro logické a matematické myšlení tak nepostradatelná, jako jsou nepostradatelné některé oblasti čelních a spánkových laloků pro jazykové schopnosti či pro hudbu. Jinak řečeno, matematické operace a logické úsudky lze zpracovávat různými způsoby a s větší flexibilitou, než jak tomu je u schopností jazykových a hudebních.
Vysvětlení můžeme podle mého názoru najít v díle Jeana Piageta. Schopnost provádět logicko-matematické operace se objevuje již při nejobecnější činnosti v kojeneckém věku a postupně se rozvíjí v prvním a druhém desetiletí života, až obsáhne poměrně velký počet nervových center, která pracují ve vzájemné shodě. I když dojde k poškození některého centra, logicko-matematické myšlení to většinou nezasáhne. Schopnost provádět tyto operace nezávisí jen na jednom centru; nervová organizace logicko-matematického myšlení je generalizovaná a vysoce redundantní. Logicko-matematické schopnosti nebývají ohroženy poškozením jednoho centra – nebezpečnější pro ně jsou rozptýlená onemocnění jako například demence, při nichž dochází k rychlejšímu či pomalejšímu rozpadu velkých oblastí nervového systému. Mám za to, že operace, které studoval Piaget, nejsou lokalizovány do té míry jako schopnosti jazykové a hudební, a proto je výrazněji postihují všeobecné poruchy nervového systému. Dvě nedávné elektrofyziologické studie dokumentují, že na řešení matematických úloh se značnou měrou podílejí obě hemisféry (Gervais, 1982) [64]. Jeden z autorů formuluje svá pozorování takto: „Každý úkol vyvolává složitý a rychle se měnící obrazec elektrické aktivity, která se probouzí na mnoha místech v přední i zadní části obou mozkových hemisfér.“ Jazykové a hudební schopnosti jsou při všeobecných onemocněních mozkové tkáně relativně odolnější, pokud ovšem nedojde přímo k rozpadu některého jejich centra.
Shrneme-li uvedená pozorování, dojdeme k závěru, že logicko-matematické schopnosti mají v mozku své nervové struktury, které jsou však daleko méně diferencované než ty, s nimiž jsme se dosud setkali. Zastáváme-li názor, že dobrá hypotéza musí mít jednoduchá východiska, mohli bychom dojít k závěru, že schopnost logicko-matematického myšlení nevytváří dostatečně „čistý“ a „autonomní“ systém podobný těm, které jsme si tu uváděli, a že bychom tedy neměli tuto schopnost označovat za samostatnou inteligenci, nýbrž spíše za nějaký druh obecnější „suprainteligence“. V určité době jsem měl k tomuto názoru docela blízko a nechtěl bych vystupovat jako jeho přesvědčený odpůrce. Protože se však setkáváme se specifickým a izolovaným poškozením logicko-matematických schopností a známe mnoho příkladů předčasného rozvoje právě tohoto typu schopností, nemáme dostatek důvodů tvrdit, že z vědeckého pohledu logicko-matematický intelekt neexistuje. Většina kritérií, které jsou k uznání autonomní inteligence potřeba, je v případě logicko-matematického myšlení přece jen splněna. Mimo to je docela možné, že logicko-matematickou inteligenci tvoří vlastně řetězec více systémů, které se částečně překrývají. Kdyby došlo ke zničení několika článků řetězce najednou, aniž by přitom byly poškozeny větší oblasti mozku (což by bylo možné navodit pouze uměle a něco takového je samozřejmě nepřípustné), vznikly by stejně charakteristické syndromy jako při poškození mozkových center jazyka a hudby.
!test ze znalostí sedmé kapitoly (část druhá)!
|
